Vracela jsem se o půlnoci domů. Zbývalo projet dvě křižovatky, když jsem během čekání na zelenou spatřila podivnou postavu.

Stalo se to asi před pěti lety. Vracela jsem se pozdě v noci domů autem. Nebyl téměř žádný provoz, a já tak měla volnou cestu. Řídit v noci jsem se nikdy nebála. Po tomto zážitku se ale leccos změnilo.

Zastavila jsem na červenou

Byla tehdy zima a u nás na horách už ležel metr sněhu. Vracela jsem se ze služební cesty kolem půlnoci. V tomto čase nebyl žádný provoz a zdálo se, že budu rychle doma. Dvě křižovatky od domova se ale stalo něco, co jsem v životě neviděla.

Když jsem se blížila k semaforu, akorát na něm skočila červená. Zabrzdila jsem a rozhlížela se kolem sebe. Po levé straně bylo zasněžené pole, které se malebně třpytilo, po pravé straně byl les budící strach.

Byl temný a představa, že bych do něj musela z nějakého důvodu vkročit, mě děsila.

Nemohla jsem odtrhnout zrak

Jedním okem jsem sledovala barvu na semaforu a střídala to s pohledem do lesa. I když jsem se do něj dívat nechtěla, něco pořád přitahovalo můj zrak. Pak jsem zahlédla, jak z lesa vychází postava. Oči postavy se leskly a já dostala strach.

Chtěla jsem odjet, ale stále mi nenaskočila zelená. Stála jsem na místě a upřeně pozorovala postavu. V jeden okamžik se mi ztratila z dohledu. Když jsem se ale podívala do zpětného zrcátka, viděla jsem, že se přemístila za auto. Byla ode mě sotva tři metry.

Kousek od ní svítila lampa, díky které jsem si mohla dotyčnou osobu lépe prohlédnout. Popošla kousek dopředu a já uviděla, že to není živý člověk. Byl to jen stín.

Vznášel se nad zemí

Snažila jsem se přes zrcátko zaostřit a osobu si lépe prohlédnout. Byl to muž. Zrovna jsem ho zahlédla v momentě, kdy se znovu přemístil. On ale nešel, nýbrž se vznášel pár centimetrů nad zemí. „Tak už naskoč!“ modlila jsem se k semaforu nahlas.

Postava se přibližovala k autu a já dostala strach. Když už pomalu stála u okénka, na semaforu konečně skočila zelená. Sešlápla jsem plyn, až zasvištěla kola, a uháněla pryč. Ještě jsem se přes zrcátka dívala, co je s tou bytostí. Stála nehnutě na místě.

Domů jsem se hnala nebývale rychle. Běžela jsem ke dveřím a zamkla na všechny západy. Se strachem jsem se opatrně podívala z okna, abych se ujistila, že mě postava nepronásleduje. Venku ale nikdo nestál. „Co je?

Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ přivítal mě manžel. „Možná viděla,“ hlesla jsem.

Zemřel na tom místě

O pár dní později jsem místem projížděla znovu. Opět jsem stála na červené a jak jsem tam čekala, všimla jsem si, že na pravé straně u krajnice je malý pomníček. Byla na něm zapálená svíčka.

Když jsem si to spojila s nedávnou příhodou, sama jsem si domyslela, čeho jsem byla svědkem. Zjevně nebožtík, který na místě zemřel, byl tou bytostí, která je s místem stále spojena.

Tereza J. (54), Vrchlabí