Jako dítě jsem žila s rodiči v domě po dědečkovi. Jednoho dne, když jsem usínala, jsem uviděla u skříně tajemnou postavu.

Sice od té příhody uběhly už desítky let, ale pořád to mám v živé paměti, jako by se to stalo včera. Bylo mi asi pět let, když jsme se s rodiči přestěhovali do bytu po dědovi, maminčině tatínkovi. Ten zde údajně spáchal sebevraždu.

Neměli jsme kam jít a byt byl psaný na maminku, tak jsme našli útočiště právě tam.

Sourozenci křičeli

Byl zrovna sychravý podzimní večer, když táta mě a moje tři sourozence nahnal do postelí. Měli jsme je v dětském pokoji pěkně vedle sebe. Naproti nim stála stará skříň po dědovi.

Mlčky jsme leželi několik minut, když jsem najednou uslyšela, jak sestry začaly křičet a pak i bratr.

Utíkali jsme pryč z pokoje

Vůbec jsem netušila, co se děje. Myslela jsem si, že blbnou, tak jsem začala křičet taky. Oni se ale rychle zvedli z postelí a okamžitě vyběhli do kuchyně a já za nimi. Slyšela jsem, jak říkají tátovi, že viděli někoho stát u dědovy skříně.

Vynadal nám

Táta šel s námi do pokoje, vynadal nám, že děláme blbosti místo toho, abychom spali. Otevřel skříň, ale nic tam přirozeně nebylo. Jen oblečení. Otevřel pro jistotu také úložné prostory u postele, a pořád nic. Znovu nás uložil, zhasl a odešel.

Po chvilce jsem se otočila, pohled mi padl na skříň a uviděla jsem to taky. Stál tam nějaký muž. Rozeznala jsem obličej, oči, prostě všechno. Jen tam tak stal a díval se na nás.

Celá hrůza se opakovala

Okamžitě jsem začala křičet a pak i ostatní. Běželi jsme opět do kuchyně, kde maminka připravovala mléko pro nejmladšího bratra. Doběhla jsem k ní a s hrůzou v očích se jí pevně chytla. Táta s námi opět zašel do pokoje, kde nás ujišťoval, že tam nikdo není. Ani nevím, jak jsme nakonec usnuli.

Fotka na kredenci

Druhý den ráno jsem šla kolem staré kredence, kde měla maminka vystavené rodinné fotky. Když jsem ji míjela, zadívala jsem se na jeden z obrázků a zbledla. „Co ti je?“ otázala se starostlivě maminka. „To je ten pán, co včera stál u skříně v našem pokoji,“ vytřeštila jsem oči.

Byl to náš děda!

Nemohla tomu uvěřit. Tak si nás postupně každého volala k fotkám, abychom ukázali, koho jsme v noci viděli. A všichni jsme označili tutéž fotku. „To je váš děda Ludvík. Můj táta,“ pronesla zkoprnělá maminka.

Od té doby jsem postavu už neviděla, ale pořád se doma něco dělo. Nevysvětlitelné hýbání věcmi, praskání a podobně. Myslím, že dědova duše v tom bytě pořád přebývala.

Zuzana H. (60), Velké Meziříčí