Bylo jedenáct hodin a deset minut, a ženich pořád nikde. Vstala jsem a řekla s nalomeným hlasem, že se všem moc omlouvám.

Ten si tě nevezme,“ říkaly holky a výsměšně se uculovaly. Nebo taky říkaly: „Na toho nemáš!“ Kdykoli jsem něco takového zaslechla, bylo mi, jako bych se napila louhu. V duchu jsem souhlasila. Aleš si mě fakticky nevezme, jsem pro něj jen epizoda.

Na ženění nebyl

Byl o celých pět let starší. Už na naší první schůzce jsem se modlila, aby mě požádal o ruku, ano, tak jsem byla vygumovaná.

Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že k žádosti dojde, až bude chodit do posledního ročníku, a že se vezmeme po promoci, ale k ničemu se neměl. Zato lézt za mnou do dětského pokoje do prvního patra oknem, když naši usnuli, to mu problém nedělalo.

Říkala jsem si, risk je zisk

Chodili jsme spolu dva roky, to mi připadalo až až. Po poradě s nejlepší kamarádkou Alenou jsme ukuly ďábelský plán. Hrála jsem vabank, ale na druhou stranu, risk je zisk. Bylo krásné jaro, rozkvétaly šeříky, maturita ťukala na dveře.

Vytáčela jsem v telefonní budce známé číslo a ruce se mi třásly tak, že jsem asi dvakrát omylem vytočila jiné. Když jsem se konečně trefila, přeskakujícím hláskem jsem zapípala: „Aleši, musím s tebou okamžitě mluvit.“

Svatba z donucení

Koukal jako vrána. Bylo vidět, že jsem ho zaskočila. Když to konečně rozdýchal a podařilo se mu promluvit, rezignovaně zasípal: „No tak se vezmeme.“ Byla to trochu jiná žádost o ruku, než jakou jsem si vysnila, ale bylo to koneckonců vítězství.

Budu mít svatbu! Chtělo se mi roztančit se po náměstí, ale ženich nadšeně nevypadal. „Naši budou koukat.“ „Přece mě znají a mají mě docela rádi, ne?“ mumlala jsem. „Jsi ještě dítě,“ ubezpečil mě, a to mi vyrazilo dech.

„Jako že na svatbu ještě nejsem zralá?“ vyrazila jsem ze sebe. „To, myslím, není ani jeden z nás,“ odpověděl k mé hrůze. „Ale nedá se nic dělat.“

Cítila jsem se jako královna

Probrečela jsem noc. Takhle jsem si to tedy opravdu nepředstavovala. Ale za pár dní, když mi brala krejčová míru na svatební šaty, jsem se cítila už zase jako královna, která ještě ke všemu úspěšně odmaturovala. Máma i babička byly nadšené.

Obě se nemohly dočkat jak veselky, tak narození miminka. Vymyšleného miminka. Nebyla jsem těhotná. Byla to válečná lest.

Musela jsem s pravdou ven

Asi jsem se málo znala. Neuměla jsem lhát, nebo aspoň ne tak moc. Dělalo se mi ze sebe zle. Ani jsem nemusela předstírat těhotenské nevolnosti, bylo mi opravdu špatně.

Dvacet čtyři hodin před svatbou, kdy bylo všechno vzorně zařízené, obřad i hostina pro spoustu lidí, svatební šaty visely ve skříni a prstýnky se blýskaly v červené krabičce, jsem Alešovi všechno přiznala. Nezapomenu na jeho pohled. Tak prázdné oči nikdy neměl.

S brekem jsem utekla domů. Tam nikdo nic netušil. Nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo. Přičítali to rozrušení před svatbou.

Jako na vlastní pohřeb

Brzy ráno mě vzbudili a česali. Přicházeli první hosté, lili do sebe panáky a cpali se chlebíčky. Nastal čas odebrat se na radnici. Vyšla jsem z baráku ve svatebních šatech, hosté tleskali a někdo šeptal:

„Proč je tak smutná?“ Byla jsem tak smutná, protože jsem kráčela na vlastní pohřeb. Tekly mi slzy, třásla jsem se jako v záchvatu smrtelné zimnice. „Neplač tolik, jsi celá rozmazaná,“ naříkala máma, utírala mi obličej kapesníkem a opravovala líčení.

Nekonečné čekání

Seděli jsme či postávali v předsálí a čekali na ženicha. Musela jsem vypadat jako kmotřička smrt. Slavnostně oblečená Alena, s níž jsme ukuly tenhle fantastický plán, ke mně přistoupila a zašeptala:

„Sedni si, nebo omdlíš.“ Táta mě vlekl za rameno k nějaké židli. Hodiny ukazovaly za pět minut jedenáct a hosté si šeptali. „Tak už jsme všichni?“ starala se usměvavá paní z národního výboru. Máma k ní přistoupila a polohlasem sdělila:

„Ještě ne, čeká se na ženicha,“ což doplnila křečovitým úsměvem. Paní decentně odkráčela.

Nejhorší minuta

Šepot hostů sílil. Vysílali ke mně povzbudivé pohledy, což bylo snad úplně nejhorší. Babička byla úplně zelená. Táta vyndal z náprsní kapsy placatici s bezbarvou tekutinou a lokl si.

Pak se podíval na veliké nástěnné hodiny, zaznamenal, že ukazují jedenáct hodin a dvě minuty, a lokl si ještě jednou. Když bylo jedenáct hodin a deset minut, vstala jsem a zasípala: „Chtěla bych vám něco říct.“ Hosté překvapeně zmlkli.

Nadechla jsem se a zachrčela: „Ženich nepřijde. Je mi to líto. Moc se všem omlouvám.“

Řekli jsme si ano

Babička omdlela, máma s tátou ji zachytili. Vzápětí vešel ženich, za ním skoro utíkali jeho rodiče a volali:

„Omlouváme se za zdržení, vraceli jsme se pro prstýnky!“ Pak už jsme se k mému úžasu řadili, ta paní z výboru nám pomáhala, vysvětlovala, že první jde maminka s ženichem, naposledy tatínek s nevěstou, a tak jsem se k Alešovi nedostala a nemohla s ním mluvit.

Ani později to nešlo, hovořil předseda národního výboru, hrála hudba, oba jsme řekli ano, políbili se a podepsali nějaké papíry.

Miminko na cestě

„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala jsem se užasle, až když jsme seděli v nazdobeném autě. „Jsi ještě dítě,“ odpověděl, jako by mě to omlouvalo. A víte co? Záhy se nakonec ukázalo, že jsem vlastně nelhala, když jsem mu říkala, že jsem těhotná. V té chvíli to byla pravda, jen jsem to ještě nevěděla.

Jana M. (58), Mikulov