Nikdy bych nevěřila, jak může být jméno důležité, a že jím můžeme určit osud člověka.
Babička říkala, že jméno tragicky zesnulých se nemá předávat dál. Mnozí tomu nevěřili, já jsem si ale vyzkoušela, že tomu tak opravdu je. Můj otec se jmenoval Marcel a zahynul při autonehodě ve třiceti letech.
Dcera jeho sestry vzápětí otěhotněla, a protože mého otce milovala, dala synovi, který se jí narodil, jméno po něm – Marcel. A stejné měl i příjmení.
Časová smyčka?
Čas šel, mé sestře i mně se narodili synové, kterým jsme daly jiná jména. Což nám naše matka vyčítala. Tak tomu bylo ovšem pouze do chvíle, než se stala ta hrozná věc. Syn naší sestřenice – Marcel – zahynul při autonehodě.
Bylo mu třicet a zbyla po něm mladá vdova a dvě malé děti. Historie se zopakovala. Já i sestra věříme, že jsme našim synům zachránily život tím, že jsme zvolily jiné jméno. A podobnou časovou smyčku jsem zažila před nedávnem znovu.
Už se to nestane!
Dceři se narodil syn, dali mu jméno David. Protože se jmény už mnoho let zabývám a naučila jsem se vypočítat jejich energii, udělala jsem to okamžitě, jak se malý narodil. A zděsila jsem se. Vyšlo mi, že se Davídek v pěti letech utopí.
Apelovala jsem na dceru, aby syna přejmenovala, setkala jsem se ale s výsměchem celé zeťovy rodiny. „Tak mu aspoň dejte druhé jméno,“ prosila jsem. A hned jsem vybrala takové, aby neštěstí co nejvíce zneutralizovalo.
Tak se vnuk stal Davidem Ottou. Když bylo vnukovi pět let, skutečně se málem utopil. V tu chvíli mi nevěřící uvěřili. Změnili vnukovi jméno David na Jáchyma. Od té chvíle se mi ulevilo, že se mi vnuk už neutopí. Nebezpečí by se bývalo vrátilo.
Alice (69), Most