Sousedé zřejmě považovali naši přátelskou povahu za trvalou pozvánku do našeho soukromí. Nevěděla jsem si s tím rady, teprve naše akční dcera jim rázně domluvila.
Máme chatu v krásné krajině nad řekou Sázavou a jezdíme sem vždy, jak je to jen trochu možné. Můj manžel vlastně celý život, já od té doby, co ho znám. Brali jsme se brzy po našem seznámení. Milujeme to tady.
Máme velkou zahradu s ovocnými stromy, záhony plné zeleniny, i naše děti to tady milují.
Franta dobrák
Před časem nám ale naši oázu klidu a pohody narušili dotěrní sousedé. Přistěhovali se sem jednoho dne, když si na pozemku nedaleko naší chatky postavili dům. Přišli se představit, což jsme s mým mužem ocenili. Dnes to nebývá příliš zvykem.
Když se někde v ulici objeví někdo nový, nemá tu slušnost, aby se šel představit. Neříkám, že musí kvůli tomu udělat zrovna večírek, ale stačí jen podat ruku, vždyť na podobných místech k sobě máme všichni blízko.
Jenomže tihle lidé, Valerie a Olda, to pojali jaksi intimněji, než bývá zvykem. Představili se a pozvali nás k sobě domů. To bylo poprvé a naposledy. Pak už chodili jen oni k nám. Přitom jsme je jen ze zdvořilosti pozvali, ať se také někdy zastaví u nás.
Netušili jsme, že si svou slušností tak naběhneme.
Můj František je dobrák od kosti a rád si s lidmi popovídá, takže trpělivě poslouchal to nezáživné povídání, které vedla především Valerie, zatímco Oldřich se ládoval brambůrkami, pil naše pivo nebo víno, nebo si alespoň chodil uždibovat angrešt, nebo jinou zahradní pochutinu.
Vysedávali u nás
Oni totiž skoro nic na svém pozemku nepěstují. Nevím, jestli jsou tak líní, ale jediné, co tam dělají, je, že posekají trávu motorovou sekačkou a pokropí záhonek růží, když je sucho.
Jinak se o zahrádku nestarali, místo toho raději vysedávali u nás a zdržovali nás od práce. Tolik jsme si zakládali na tom, aby naše chata i zahrádka byly jako ze škatulky.
Po pár sousedských návštěvách jsem začala být nervózní a odbíhala jsem na zahradu plít, nebo zalévat, s našimi novými „přáteli“ to ani nehnulo. Vůbec nechápali, že na ně nemáme celý den, každý den.
Co to zkouší?
Musím říct, že i můj muž seděl jako pecka, uhranutý kolovrátkem řečí té ženské. Začala jsem mít ostatně dojem, že mi mého manžela svádí. Pozorovala jsem jejího Oldu, jak i on vidí počínání své ženy, ale vypadal klidně.
Když za mnou pak přišel na záhon a měl podivné lascivní řeči, běhal mi mráz po zádech. Tak on si chce snad se mnou něco začít a nechá svou ženu, ať to samé zkouší na mého manžela? Dělalo se mi nevolno, ale nechtěla jsem dělat zlou sousedskou krev.
Jenomže oba odmítali pochopit, že s nimi rozhodně nejsme na stejné vlně. Bála jsem se pak i vzdálit z chaty. Jednou jsem jela něco nakupovat do města, vrátila jsem se a na houpačce seděl ten můj trouba s Valerií.
Podívala se na mě, smála se od ucha k uchu a působila dojmem, že je vše v naprostém pořádku. „Promiň, Valerie, my máme práci,“ řekla jsem a důrazně se podívala na Frantu, aby vstal a šel mi pomoct na zahrádku.
Dcera na scéně
Když jsme se vrátili ze záhonu, nevěřila jsem svým očím. Valerie pořád seděla na houpačce a od branky k ní mířil Olda. Nevěděla jsem, jak takhle budeme žít dál, byla mi celá ta situace nepříjemná a z chaty jsem se už vůbec netěšila.
Všechno jsem jednoho dne vyprávěla své dceři. Naše nové sousedy u nás párkrát potkala a prohodila s nimi pár slov.
Její muž tehdy, hned, když je viděl poprvé, prohodil na adresu Valerie a Oldy pár nelichotivých poznámek, ale naše Pavla ho zarazila, ať nám do našich přátel nemluví. Tedy nemluvil, ale já jsem po čase sama za Pavlou přišla.
Ne, že bych chtěla se svou situací pomoct, ale jen jsem si chtěla lidsky postěžovat. Musela jsem se někomu svěřit. Člověk často doufá, že dostane radu od člověka, který to všechno vidí z jiného úhlu pohledu. Vyprávěla jsem a Pavla se kabonila čím dál víc.
Prý už si sama říkala, že těch nových přátel je u nás nějak „moc“. Že vyplňují skoro celý náš volný čas. Přikyvovala jsem. „Nech to na mně, mami,“ řekla nakonec a přešla na jiné téma.
V klidu a důrazně
Počkala si na okamžik, kdy ti dva zrovna nebyli u nás, ale na své zahradě. „Můžu dál,“ zahalekala s úsměvem, a to bylo také všechno, co jsem na tu dálku slyšela. Nebyla tam dlouho, snad deset minut.
Vyšla z vrátek a viděla jsem na ní, že je se svou misí spokojená. Manželé se od té doby u nás neobjevili. Přitom nás nepřestali zdravit, chovají se slušně. My je k nám nezveme a oni k sobě nás už tuplem ne.
Na mou otázku, co jim Pavla vlastně řekla, pokrčila rameny a že prý to bylo jednoduché. Vysvětlila jim, že my jsme příliš hodní na to, abychom proti jejich častým návštěvám vyslovili výhrady, a že tak tedy činí za nás. Řekla jim, že nemáme na návštěvy čas.
Větší potěšení máme z práce na chatě. Není to nic proti sousedům, ale ať se nezlobí a již se „nezvou sami“, naše setkávání je potřeba omezit. Takhle bychom to sami říct nedokázali.
Květa (68), střední Čechy
