O tom zjevení nám kdysi vyprávěl pan učitel ve škole. Já a kamarád jsme se tehdy rozhodli, že si na ducha počíháme. A nešťastná dívka se skutečně zjevila.
V těchto místech řeka klesala v mohutném meandru hluboko do údolí. Několik vodopádů jako velké přírodní schodiště dovedlo tok běžící vody pod hrad. Objevily se první hvězdy.
Čekali jsme s kamarádem na chvíli, kdy odbijí ve vesnici kostelní hodiny dvanáct. A tehdy se objevila. Dívka v bílé róbě. Po zádech nám přejel mráz. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl ducha.
Byla tak krásná!
Nádherný přízrak hradního strašidla, které sestoupilo až k řece. Pozvedl svůj dlouhý šat a v záři měsíce se objevily bosé nožky. Přešly po leknínech jako po nějakém mostu na druhý břeh řeky. Museli jsme s kamarádem přejít řeku o kus dál.
Místo leknínů nám posloužily jako most ploché kameny. Dívku jsme ale stále nespouštěli z o čí. „Jde směrem ke křížové cestě!“ zamumlal můj kamarád Martin. Bylo nám třináct a okolí trosek hradu nám poskytovalo prostor pro naše dobrodružné výpravy.
„Přesně, jak mám řekl pan učitel!“ přikývl jsem. Legendu o tajemném přízraku střežícím poklad nám říkal den předtím během hodiny dějepisu. Nyní se nám odehrávala přímo před očima. Nebyla to žádná povídačka, byla to realita.
Začali jsme stoupat po cestě, vedoucí ke zřícenině. Duch, který se vznášel nad posekanou loukou se vydal k troskám hradu. „Jestli nás naši budou hledat…“ znejistěl jsem. Oba jsme doma předstírali spánek a poté se tajně vykradli do noci.
Tancovala u pokladu
„Jak jinak bys chtěl zjistit, kde je ukrytý poklad, o kterém mluvil učitel?“ odpověděl Martin ostře. Přízrak dívky se zastavil před hradní branou. Začala tancovat. Průzračné nožky utvořily na zemi kruh.
„Přesně, jak říkal učitel!“ zašeptal jsem a vzrušením ani nedýchal. Tanec trval pár minut a pak přízrak zaplul do hradní brány, ze které zub času vyhlodal kusy zdiva. S Martinem jsme vyrazili k místu, kde dívka tančila.
„Na místě, kde její nohy vytvoří kruh, je ukryt poklad!“ opakoval jsem si učitelova slova. Pracovní nástroje jsme měli ukryté v nedalekém křoví. Za chvíli naše motyky narazily na nádobu.
Jediný prsten?
Nechtělo se mi věřit, že jde všechno tak jednoduše. Uvnitř nádoby ale nic nebylo − jen jeden prsten. Pozvedl jsem ho do výše a přesně v tom okamžiku se vedle nás objevil přízrak té dívky. Napřímila ruku a prsten mi vzala. A navlékla si ho na štíhlý prst.
Pak se s úsměvem před námi rozplynula. Poklad jsme nenašli, ale nevědomky jsem vysvobodili nešťastného ducha a nechali ho spočinout v klidu.
Přízrak dívky, která byla kdysi týrána manželem, až si sama vzala život, bude už skutečně jen pověstí, kterou průvodce zpestří svůj výklad.
Petr (55), Pardubice
