Tak dlouho toužila po rodině, až se rozhodla mít dítě bez partnera. Krátce po porodu vypadala spokojeně, ale nadšení jí dlouho nevydrželo.
Pyšná jsem na dceru nebyla, ale její nápadníci se u nás střídali jako den a noc. Každý byl úplně jiný. Nejen vzhledem a věkem, ale i intelektem. Učitel, student, řidič kamionu, a dokonce i dlouhodobě nezaměstnaný.
Tomu se u nás zalíbilo natolik, že jsme se ho dlouho nemohly s dcerou zbavit. Až když jsem přestala vařit a lednice zela prázdnotou, zvedl konečně kotvy. Takhle to šlo až do jejích dvaatřicátin. „Pořídím si dítě bez chlapa. Už mám toho hledání dost.
Zřejmě mi žádný není souzený,“ oznámila mi dcera a vzdorně trhla ramenem. Tohle její gesto jsem už znala. Bylo zbytečné jí něco rozmlouvat.
Role matky jí neseděla
Kde našla otce pro své dítě, jsem netušila. Prostě otěhotněla a o tom dalším nemluvila. Po mojí zkušenosti s dcerou, která první dva roky proplakala, byla moje vnučka splněným snem. Nemohla jsem pochopit, že si dcera stále na něco stěžuje.
S ničím nebyla spokojená. Nechávala mi ji na stále delší dobu. Prý že si potřebuje odpočinout nebo že ji bolí hlava a nebo že prostě nemá čas. A potom se ze svých návštěv přátel přestala vracet úplně. Místo aby se radovala z dcerky, toulala se kdoví kde.
Lékařka mi otevřela oči
Chtěla jsem ji přivést k rozumu, ale ona nedbala. Když jsem se jí ptala na otce vnučky, mlčela. Jako kdyby byla hluchá! Jako kdyby snad ani nebyla při smyslech. Nevěděla jsem, komu se svěřit. Nakonec jsem se poradila s její bývalou dětskou lékařkou.
Byla to moc hodná ženská a mnohokrát mi hodně pomohla. Už byla v důchodu, ale chodila venčit pejska, tak jsem si na ni počkala. Nechala si podrobně vylíčit, jak se dcera chová i jak reaguje. Vyloučila možnost nějakého psychického poporodního onemocnění.
„Prostě je nezodpovědná a sobecká. Taková bývala i dřív, ale vy jste si to nikdy nechtěla přiznat,“ řekla mi a já uznala, že má pravdu.
Nečekaně se vrátila
Vždycky jsem dceři všechno tolerovala. Vždycky jsem ji za vše omlouvala! Na radu paní doktorky jsem si požádala o svěření dítěte do péče. Chtěla jsem mít jistotu, že mi je dcera nakonec nevezme a neodveze bůhví kam.
Nebylo to úplně lehké, přece jen jsem nebyla už nejmladší. Táhlo mi na šedesát a mé vnučce už byly čtyři roky! Skončila by v dětském domově nebo kdoví kde. Sebrala jsem odvahu a ono se to povedlo.
Ulevilo se mi, když u soudu vše dobře dopadlo, ale radovala jsem se předčasně. Neuplynul ani rok a dcera se vrátila. Jenže vydržela to týden být v klidu, moc se o dceru ani nezajímala a potom mi píchla kudlu do zad. Požádala si o svěření dcery do péče a vypadalo to, že jí soud vyhoví.
Podvedla mě
„A to sis myslela, že ti ji nechám?“ vysmála se mi. „Přemýšlím, že ji vezmu někam do tepla. Třeba do Itálie, nebo tak nějak. Nebo se nastěhuji ke kamarádce. Má takovou komunitu pro osamělé matky.
Ještě nevím, ale nejsem tak stará jako ty a možností mám habaděj!“ Měla bych tvrdit, že jsem plakala. Ale nebyla by to pravda. Já dostala vztek. A taky se mě zmocnila úzkost. Dcera totiž měla tak trochu pravdu. Byla mladá a stále byla matka mé vnučky Lucinky.
Možná jí soud vyhoví a mně zbudou oči pro pláč. Jak budu moct žít, když nebudu vědět, jak se moje holčička má? Kdo ví, kam ji moje sobecká a nezodpovědná dcera zatáhne.
Pomohla mi náhoda
Tahle situace nemusela dopadnout dobře. Potvrdil mi to i advokát. Čekaly mě týdny nejistoty. Možná zasáhla náhoda, možná osud. K soudu moje dcera přišla trochu opilá. Moc to nikoho nepotěšilo. Viděla jsem na soudkyni, jak mírně zvedá obočí v údivu.
Jednání nebylo ani dlouhé, dcera se sice hlásila k dcerce, ale bylo jasné, že má problémy sama se sebou. Jinak to ani nemohlo dopadnout. Už před skončením jednání se mi ulevilo. Trápilo mě sice, že má dcera není dobrou matkou, ale s tím už já nic nenadělám.
Zato vnučka už se nemusí budoucnosti bát. Vyčítám si, že jsem dceru nevychovala líp, ale s milovanou vnučkou si dám určitě pozor.
Božena K. (60), Trutnov