Následky některých činů si neseme dlouho, i když jsme za ně vlastně nemohli. Mého bratra chodil strašit přejetý chlapec.
S Romanem, mým starším bratrem, jsem měla vždycky vřelý a hezký vztah. Byl o tři roky starší, ale nikdy mezi námi nevznikala sourozenecká řevnivost, dokonce ani v raném dětství ne.
Vždycky jsme spíše táhli za jeden provaz, jak se říká, než abychom spolu soupeřili nebo na sebe něco svalovali. Když jsem byla na druhém stupni základní školy a pak na střední, tak mě dokonce „ochraňoval“ před některými vlezlými a drzými týpky.
Život plynul bez problémů
Oba jsme si po dvacítce založili rodiny, bydleli jsme nedaleko sebe a často jsme se i s našimi rodinami vzájemně navštěvovali. Život probíhal celkem bez velkých komplikací, přežili jsme i pubertu našich dětí nebo krátkodobou nezaměstnanost.
Roman měl mírnou povahu, nikdy se nerozčiloval, ale současně si ani nikdy nenechal nic jen tak líbit. Máloco ho vyvedlo z rovnováhy. Pak, krátce předtím, než měl slavit své šedesátiny, se stala hrozná věc.
Nehodě se nedalo zabránit
Roman jel tehdy domů z práce. Bylo zrovna ošklivé podzimní počasí, zamračené nebe, mlhavo a mrholení. Najednou, zničehonic, do cesty bratrovu vozu vběhl chlapec. Nebylo to nikde na přechodu ani poblíž, prostě bez rozhlédnutí vletěl přímo do vozovky.
Následky byly strašné. Bratr sice hned dupl na brzdu a pokoušel se strhnout volant, ale srážce se nedalo nijak zabránit. Chlapec, kterému bylo dvanáct let, padl hlavou na zem tak nešťastně, že utrpěl silné krvácení do mozku.
Záchranka ho co nejrychleji převezla do nejbližší nemocnice, ale i tak chlapec v nemocnici ještě téhož večera svému zranění podlehl.
Všechno bylo na kameře
Bratr z toho byl naprosto v šoku. Neustále se obviňoval, ačkoliv existovala řada svědků, kteří nehodu viděli a potvrzovali, že se jí nedalo zabránit. Samozřejmě že proběhlo oficiální vyšetřování, ale policie nezjistila žádné zavinění na straně řidiče.
Celá nehoda navíc byla zachycena na průmyslové kameře, takže nebylo vlastně co řešit. Byla to zkrátka jen hrozně nešťastná shoda okolností.
Uzavřel se do sebe
Bratr dokonce navštívil i rodiče onoho chlapce. Ti obviňovali hlavně sebe, protože jejich syn vyběhl ven po velké rodinné hádce. Málem se mému bratrovi za smrt svého dítěte ještě omlouvali. Tomu to ale psychicky vůbec nijak nepomohlo.
Nehoda se silně podepsala na bratrově duševním zdraví. Začal brát antidepresiva, uzavřel se do sebe, moc nekomunikoval se svým okolím.
Už to nebyl on
Snažila jsem se ho navštěvovat a mluvit s ním co nejvíce, ale cítila jsem, jakou kolem sebe Roman vytvořil hradbu. Přála jsem si, aby se z toho dostal co nejdříve, ale současně jsem byla realistkou.
Když se taková věc stane muži, který nikdy nikomu neublížil a k životu se stavěl vždy pozitivně, bývají následky silné a dlouhodobé. Netušila jsem, že to není jediný problém, který v souvislosti s nehodou bude bratr řešit.
Chlapcovo zjevení
Asi dva roky po oné události za mnou jednoho dne Roman sám přišel. To už nebývalo zvykem, takže jsem se nejdřív zaradovala, že se bratrův stav zlepšil. Opak byl ale pravdou. Bratr mi začal vyprávět neuvěřitelné historky.
Líčil mi, jak se mu ten mrtvý chlapec zjevuje. Od té nehody už nespal se svojí ženou v jedné posteli, protože míval často noční můry nebo bezesné noci. Nyní, jak se mi zdálo, k tomu přistoupily i halucinace.
Stál si za svým
Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat. Viděla jsem, že Roman je přesvědčen o své pravdě, takže jsem nic nenamítala. Znali jsme se ale tak dobře, že bratr vycítil, co si doopravdy myslím. Tvářil se dotčeně a ptal se, jestli ho mám za blázna.
Nic jsem mu na to neodpověděla, a tak navrhl, že ono noční zjevení vyfotí, aby mi dodal důkaz. Za tři dny mě Roman navštívil znovu. Ve svém mobilním telefonu měl několik fotografií, ze kterých se ale nedalo přesně určit, co na nich je.
Byly příliš tmavé, musela jsem ale uznat, že při troše fantazie určité skvrny vypadají jako lidské tělo někde za sklem.
Prosba za odpuštění
Vzpomněla jsem si na jednu svoji bývalou kolegyni, která se zabývala výkladem karet a různými jinými nadpřirozenými věcmi, proto mě napadlo, že bych ji mohla kontaktovat a poradit se s ní.
Kateřina mi řekla, ať bratra pošlu na hřbitov, kde je onen přejetý chlapec pochovaný. Tam měl odříkat modlitbu za jeho duši a poprosit o odpuštění.
Udělal, co řekla
Bratrovi jsem všechno ihned přetlumočila. Myslela jsem si, že to bratr odmítne, ale kupodivu souhlasil. A věřte, nebo ne, ale ono to skutečně pomohlo. Týden nato mi Roman sdělil, že už ho přízrak nepronásleduje.
Bratrův stav se začal zlepšovat a i když ani dnes to ještě není onen bývalý Roman, má k němu už zase blízko. A věřím, že s pomocí své rodiny to nakonec překoná úplně.
Alena N. (63), Český Krumlov
