I když bylo jasné, že nepůjde o příběh s dobrým koncem, chtěla jsem poznat své biologické rodiče. Prostě jsem to musela zkusit.

Dívám se na muže, kterému bych za šťastnějších okolností mohla říkat táto. Po tom všem, co jsem za poslední dva roky vypátrala, se vlastně divím, co tu teď vůbec dělám.

Je to tak trochu takové sebemrskačství, chtít poznat osobně strůjce všeho zla ve vašem životě. Věděla jsem, že to byl on, kdo všechno zničil. Ale chtěla jsem vědět proč. Já tu pravdu prostě znát musela. Proto jsem nyní na návštěvě ve věznici.

To je jeho domov, pobývá tu dost často. A v kriminále byl i tehdy, když jsem se narodila.

Matka to vůbec nezvládla

Dnes už vím, že jsem se narodila týden před tím, než se otec vrátil domů z vazební věznice. Od prvního okamžiku jsem mu vadila. Dětský pláč, noční kojení, pokakané plínky, to ho vytáčelo do nepříčetnosti. Odnesla to máma.

Za můj pláč ji pokaždé zmlátil domodra. Když se ale jednou snažil utišit mě, skončila jsem v nemocnici. Nebýt statečného zásahu matky, byl by mě zaručeně ve vzteku zabil. Proto mě rodičům odebrali a skončila jsem nakonec i v kojeňáku. Jak jsem se později dozvěděla, máma tu situaci nezvládla a začala pít.

Měla jsem hodné rodiče

Z kojeneckého ústavu si mě brzy odnesli „moji rodiče“. Byla jsem nemluvně a na nic si nepamatuju. První moje slovo ale bylo máma a patřilo Božence, mé adoptivní mámě. Pak se oslovení dočkal i Josef, můj adoptivní táta.

To, že jsou adoptivní, mě však ani nenapadlo. Měla jsem své rodiče, které jsem milovala, a krásné dětství k tomu. Naši mi dělali, co mi na očích viděli. Byli jsme šťastná rodinka plná lásky a pochopení. Až do mých osmnáctin.

Dopis všechno odstartoval

V den mých narozenin mi totiž přišel dopis, nebyl dlouhý ani příliš podrobný, napsaný dost nečitelným, neurovnaným písmem. Přesto jsem se z něj dozvěděla šokující zprávu, že jsem adoptovaná a Boženka s Josefem nejsou moji skuteční rodiče.

Utekla jsem ve zmatku z domu

Zachovala jsem se hloupě, podobně, jak to děti v takové situaci dělávají. S mými nevlastními rodiči jsem se pohádala, vyčetla jsem jim, že mi lhali, a odešla jsem bydlet ke kamarádce.

Od prvního momentu, co jsem se dozvěděla pravdu, jsem chtěla poznat své rodiče biologické. Najít pisatelku toho, trochu zmateného dopisu. Kdo jsou, jak vypadají, jsem podobná mámě, nebo tátovi. Proč se mě zbavili?

Otázka stíhala otázku a já už si představovala, jak se setkáme. Na nic jiného jsem nebyla schopna myslet. Přitom, těm rodičům, kteří mě vychovali a opravdu milovali, jsem tehdy moc ublížila. Rok jsem se doma neukázala.

Živila jsem se brigádami a neúspěšně hledala rodiče biologické. Ani na školu jsem neměla myšlenky a hrozilo mi, že vůbec maturitu nedodělám. Moje máma Boženka mě prosila a přemlouvala, ať se vrátím domů. I když plakala a viděla jsem, jak se trápí.

Byla jsem zatvrzelá. Vždyť já měla také své trápení.

Nakonec jsem se vrátila

Když jsem konečně pochopila, že moje trucování nikam nevede, vrátila jsem se domů. Boženka s Josefem mě nadšeně přivítali a nic mi nevyčítali. Konečně jsme spolu mohli o choulostivém tématu začít mluvit otevřeně a na rovinu.

Oba se dokonce nabídli, že mi s hledáním pomohou. I tak to bylo marné a po čase jsme pátrat přestali.

Život mi nabídl novou šanci

Dodělala jsem si školu, začala pracovat a potkala Martina. To všechno byl od života velký dar. Šance na nový, svůj vlastní život. Martin byl moc hodný a milý mužský. Dokonalý kliďas, přesně takový, jakého jsem pro svou nervní povahu potřebovala.

Začala jsem znovu pátrat

Vzali jsme se a brzy se nám narodila dvojčata. Naštěstí jsem měla svou babi Boženku a dědu Josefa. Ti mi moc pomáhali. Čas letěl, a když naše holky slavily osmnáctiny, vzpomněla jsem si na ty své a na to vše, co pak následovalo.

Staré rány se otevřely a já si uvědomila, že přece jen chci znát pravdu o svých biologických rodičích.

Tentokrát to přece jen vyšlo

Pátrání trvalo sice ještě dva dlouhé roky, ale díky mému šikovnému muži jsme nakonec našli moji matku. Byla v psychiatrické léčebně! Tolik jsem doufala, že až poznám svou pravou mámu, dozvím se, proč se mě zřekla a dala k adopci.

Čekala jsem odpovědi na řadu dalších otázek. Chystala jsem se i na to, jak jí vše vyčtu. Ale tahle paní byla hotová troska, která moc nechápala, co od ní chci. Pak ale přece jenom, jako by jí na chvíli svitlo, na svoji obhajobu řekla:

„On by tě byl zabil.“ Slíbila jsem té paní, které nemohu říkat mami, že zase přijdu.

Ještě horší to bylo s otcem

I když to bylo trochu morbidní, chtěla jsem poznat i toho člověka, který by mě chtěl jako mimino podle vlastní mámy zabít. Seděla jsem před ním v návštěvní místnosti vězení, kde si odpykával tres za násilný trestný čin.

Díval se na mě naprosto nezúčastněně, byla jsem mu naprosto fuk. Rychle jsem se rozloučila a běžela domů. Ke své rodině a k mé milované mámě a tátovi. Už nechci nic vědět.

Pavla Ř. (58), Kladno