Skoro všechny spolužačky už s někým dávno chodily, jen já byla pořád sama. Doufala jsem, že muž, kterého tajně miluji, si mě jednou všimne.
Bylo mi tehdy devatenáct let, čerstvě jsem odmaturovala a byla jsem k smrti zamilovaná. Ale cítila jsem se tak trapně! Ani jsem to nemohla nikomu říct, svěřila jsem se jen nejlepší kamarádce Líze, a ta nad mou naivitou plakala smíchy. „To snad není možné!
Jak můžeš být taková strašná husa?“ vykřikovala. Jen jsem sklopila hlavu a neřekla ani popel. „Takhle se zamilovávají třináctky, ale ty jsi už dospělá!“ chechtala se mi. Tiše jsem ji požádala, aby to proboha nikomu nevyžvanila.
Skoro všechny holky ze třídy si to už pyšně vykračovaly po boku fešných kluků, některé měly před svatbou, těhotná Rákosová dokonce už po svatbě, taktak že stihla složit zkoušku z dospělosti. „No a co ty?“ povýšeně se mě optala nadutá třídní krasavice Hlaváčová.
„Mám takový nepříjemný pocit, že jsi stále sama. V tvém věku je to zneklidňující,“ neodpustila si rýpnutí.
Elegán v černém
Nescházelo mnoho, a vyplázla bych na drzou Hlaváčovou jazyk. Kdybys věděla, říkala jsem si v duchu. Kdybys věděla, kdo se mi líbí. A jak moc je to beznadějné. Odjakživa se mi líbili starší muži. Snad to bylo tím, že jsem vyrůstala jen s mámou, byla vdova.
Doktora Horu jsem v našem činžáku potkávala už jako holčička, tehdy to ovšem nebyl doktor, jen Hora. Postupem času vystudoval medicínu a promoval v Karolinu, čímž v mých očích ještě stoupl.
Byl to fešák, hotový filmový herec, ale proti mně starý jako dějepis, bylo mu tehdy pětatřicet. Jo, jenomže srdci neporučíte. Hrozně jsem se do doktora Hory zamilovala.
Bylo to, jak už jsem říkala, beznadějné, copak by takovou personu mohly zajímat uchechtané školačky, jakou jsem byla já? Čekala jsem, kdy svého krasavce potkám s interesantní manželkou, pravděpodobně kolegyní lékařkou, a kočárkem s roztomilým miminkem.
Nic takového se ale nedělo. Když jsme se náhodou setkali u poštovních schránek nebo na schodišti, býval sám a vypadal zamyšleně. Elegán v černém kabátě, v zimě si kolem krku nedbale omotal bílou šálu.
Nikdy se však neopomenul roztržitě usmát a přátelsky zahuhlat: „Nazdar!“ A já pípla: „Dobrý den.“ Tak takhle vypadala naše zřídkavá setkání. Prostě bída s nouzí.
Žije jen prací
Moje maminka pracovala v kavárně na náměstí, kam jsem jí o prázdninách po maturitě chodila pomáhat, aby se tolik nenadřela. A panečku, všimla jsem si, že zde sedává máti doktora Hory.
Oblíbila si stoleček v rohu a objednávala si vídeňskou kávu a žloutkový věneček. Mile se na mě usmívala a chválila mě slovy: „Ty jsi ale pracovitá dívenka.
Jiné v tvém věku myslí jenom na zábavu a na parádu, a ty pomáháš mamince, to je pěkné.“ Paní Horová byla penzionovaná učitelka. Docela jsme se v té době skamarádili.
Abych naše přátelství ještě upevnila, přinesla jsem jí dvě deci bílého vína na účet podniku, konkrétně tedy na můj účet. Udělalo jí to radost. „Sedni si ke mně na chvíli, děvenko,“ vyzvala mě. „Celé dny si nemám s kým popovídat.
Čtu si, a když už na to nevidím, poslouchám rozhlas, ale hlas živého člověka neslyším.“ Namítla jsem: „Máte přece syna.“ Smutně si povzdechla: „Drahoušku, Karel žije jen svou prací. Je tam od rána do noci. Tisíckrát jsem mu říkala:
Hochu, najdi si nevěstu, abych se dožila vnoučat. A on? Kdepak. Ten má za milenku jen tu svou nemocnici.“
Ostuda?
Bylo krásné léto a u Horů se dveře netrhly. Šeptalo se, že paní učitelce ruply nervy a pokouší se tvrdohlavému synovi dohazovat jednu dívku za druhou. Jednalo se o neprovdané dcery jejích přítelkyň.
V kavárně mi pak stará dáma vyprávěla, jak taková nedělní odpoledne vypadala: „Karel se s návštěvou přivítal a vzápětí se omluvil, že má neodkladnou práci. Zavřel se do svého pokoje a slečna Kamila, dcera mé dlouholeté přítelkyně, se urazila.
Dokonce se chudinka rozplakala a poprosila maminku, aby se s ní vrátila domů. Takovou mi ten můj nešťastný chlapec dělá ostudu.“ Poslední ránu uštědřil matce doktor Hora někdy v polovině prázdnin.
Tehdy ho úpěnlivě prosila, ať už se u nich doma konečně něco batolí. O týden později jí syn vyrazil dech: Do nóbl prvorepublikového bytu s vysokými stropy a křišťálovými lustry přivedl kdesi nalezeného, silně zablešeného jezevčíka.
Hrouda bláta
Stará paní s drzým lékařem půl dne nemluvila, ale pak už bylo třeba soustředit se na praktickou stránku věci, tedy na očistu nalezence tak, aby se alespoň vzdáleně podobal běžné psovité šelmě.
To se také stalo a oba, doktor i jeho matka, se do nyní již roztomilého zvířátka zamilovali. Čas na seznamování s dámami, které mu servírovala máti, si lékař nenašel, zato měl kupodivu dostatek času na venčení jezevčíka, kterého pojmenoval Drak.
Vídala jsem ho v parku, kam dřív nechodil, nikdy mi neopomněl říci to své obvyklé„nazdar“. „To je ale krásný pejsek,“ sebrala jsem jednou odvahu, abych zvíře pochválila, bylo mi jasné, že mu tím udělám radost. „Mělas ho vidět na začátku,“ zasmál se.
„Vypadal jako zablešená hrouda bláta.“ Zatajila jsem dech. Tolik slov jsme si ještě nikdy v životě nevyměnili. Přála jsem si, aby tato chvíle trvala věčně.
Nenapadlo mě nic lepšího než vytáhnout z nákupní tašky balíček s nakrájeným salámem a nacpat vše jásajícímu zvířeti do tlamy.
Nejhezčí řízek
„Jsi moc hodná,“ pochválil mě překvapený elegán. „Je vidět, že máš ráda psy, ten můj si tě oblíbil na první pohled. Ale Drak není jen tak obyčejný pes, je nesmírně chytrý.
Umí si třeba i sednout, když řekneš sedni.“ Řekla jsem sedni, což Drak naprosto ignoroval a z nákupní kabely mi bleskově ukradl dva párky, které neprodleně sežral. „Všechnu škodu nahradím,“ zajíkl se provinile můj společník.
Odpověděla jsem, že nic nechci a že mě těšilo pohrát si s Drakem. Nazítří, když máma smažila řízky, jsem ten nejhezčí stopila, zabalila do ubrousku a donesla do parku přibližně v dobu, kdy tam pobíhal po doktorově boku Drak.
Oba se tu už procházeli a vypadali, jako by na kohosi čekali. Lekla jsem se, že třeba na ufňukanou slečnu Kamilu, ale ta se naštěstí urazila na věky věků.
Kráčeli jsme si vstříc s jasně čitelnými rozpaky v očích – až na Draka, který se nepokrytě radoval, neboť mu dokonalý čich zprostředkoval informaci o smažené lahůdce v ubrousku.
Zuzanko
„To nemůžeme přijmout,“ bránil se doktor Hora. „Neměla by sis dělat takovou škodu, Zuzanko.“ Málem mě v tu chvíli trefil šlak, jakživ mě ten muž křestním jménem neoslovil.
Sedli jsme si společně na lavičku, krmila jsem šťastného jezevčíka řízkem a cítila jsem, že po mně doktor Hora zvědavě pokukuje. Prohlížel si mě, jako by mě viděl poprvé.
„Proč jsme si vlastně my dva spolu nikdy pořádně nepopovídali?“ podivil se, když Drak expresní rychlostí sežral řízek.
Doktor a školačka
Pokrčila jsem rameny: „Protože jste pan doktor a já jenom taková… školačka.“ Zasmál se a pozval mě na víno, později dokonce i do toho nóbl prvorepublikového bytu s vysokými stropy a křišťálovými lustry. Paní učitelka Horová tehdy valila oči.
„Ty, Zuzanko?“ nemohla tomu uvěřit. „Vždyť ty jsi proti mému Karlovi ještě malá holčička.“ Ale když se posléze dověděla, že jsem ve třetím měsíci těhotenství, skákala radostí až k tomu vysokému stropu. Splnili jsme jí přání:
časem se vedle Draka batolila i naše dcerka. A já jsem si pana doktora Horu vzala za manžela.
Zuzana (60), Praha
