Neznámý hlas mne probudil uprostřed noci a na stole leželo zlaté kapradí. Okolí domu se proměnilo v kouzelnou zahrádku a já na ní našla rodinný poklad.

Dětství jsem měla krásné a mládí také. Každého člověka ale nejspíš musí potkat vážný problém, aby si svého štěstí doopravdy vážil. To se stalo i mně. Když mi bylo něco málo přes třicet, zemřel mi manžel.

Byl to pracovní úraz a já zůstala sama s malými dětmi. Bydlela jsem v domku, který jsme zdědili po babičce. Zadlužili jsme se ale kvůli jeho rekonstrukci. Byla sice pravda, že manžel byl pojištěný, ale do proplacení pojistky bylo daleko a dlužníci nečekají.

Hodná prateta

Uběhly dva měsíce a já si začala zoufat. Přišla svatojánská noc. Nikdy jsme v naší rodině na zázraky nevěřili. Myslím, že to bylo hlavně společností, v níž jsme žili. Babička byla jiná. Ta chodila sbírat bylinky a měla nad postelí pověšený křížek.

Když mě jako malou hlídala, vyprávěla mi o své pratetě, která nechala domek postavit. Bydlela v něm se svým manželem, který zemřel jako velmi mladý a prateta poté žila v domku sama. Dokonce mi babička ukazovala její podobenku.

Byla to krásná žena, nastrojená s dlouhých šatech, s kloboučkem na hlavě, na rukou rukavičky.

Zlaté kapradí

Nastala svatojánská noc. Spala jsem neklidným spánkem nešťastného člověka, když tu mě z něho vytrhl tichý laskavý ženský hlas: „Probuď se, je čas!“ Protože jsem byla v celém domě sama − jen s dětmi, hrozně jsem se lekla.

Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou mlžnou postavu, která měla na hlavě klobouk. To zjevení jsem vnímala dvě vteřiny, než se rozplynulo. Vyskočila jsem z postele. Na stolečku u postele cosi zářilo. Bylo to kapradí.

Neskutečně zlaté ve svitu měsíce, které dopadalo do pokoje oknem. Jako omámená jsem vyšla s tím kouskem kapradí na terasu, kde mě čekalo ještě větší překvapení. Zahrada se proměnila v pohádku. Všude poletovaly světlušky.

Dívala jsem se na tu krásu, a pak najednou vykročila jako omámená k lípě, pod kterou ležel velký kámen. Byl tam vždycky. Před kamenem jsem zničehonic poklekla, a začala hrabat v zemi pod ním. Najednou se mi země propadla pod rukama a já nahmatala nějaký předmět.

Ukrytý pod kamenem

Když jsem vytáhla skříňku, srdce se mi zatetelilo nadějí. Běžela jsem domů a v kuchyni ji otevřela. Ve skříňce byly šperky. Patřily snad naší rodině? Najednou mi zůstal v ruce zlatý náhrdelník s drobnými přívěšky. Znala jsem ho.

Takový měla prateta mé babičky na tom obrázku na krku. Navzdory tomu, že byly dvě hodiny ráno, jsem tu starou podobenku našla. Byl to skutečně on. Starý rodinný šperk. Od té doby věřím na svatojánskou noc, kdy se otevírají se poklady.

Marie (65), Vysočina