Byla sváteční večeře a mně se náhle zatočila hlava. Musela jsem se projít, abych ten divný stav rozchodila. Od té chvíle nemohu spát a zdají se mi podivné sny.

Vše začalo u nedělní večeře. Naše rodina má pevně zakotveno, že v tuto dobu musejí být všichni u stolu. Jí se společně a debatuje se nad dalším týdnem. S narůstajícím věkem dceři připadal tento rituál směšný, ale já lpěla na rodinných tradicích.

Ať jsme alespoň jednou za týden všichni spolu. Uprostřed večeře jsem ale pocítila náhlou nevolnost. Manžel přede mě v tu chvíli postavil topinky s česnekem. Zbožňovala jsem je.

Něco mě hnalo ven

Jenomže tentokrát se mi stáhl žaludek a zatočila se mi hlava. Měla jsem pocit, že se sesunu k zemi. „Je ti něco?“ zeptal se mě manžel. S posledními silami jsem se zvedla od stolu, běžela do koupelny, bylo mi zle.

Musela jsem si poté na chvíli odpočinout. Ležela jsem na posteli a dýchala namáhavě. Čelo mi orosil studený pot. Pak nepříjemné stavy odešly a já se cítila zase v pohodě.

Vstala jsem a procházela se po pokoji jako tygr v kleci. Něco mě hnalo ven. Hodila jsem na sebe bundu a na hlavu si narazila čapku. Zavolala jsem na zbytek rodiny, že se jdu projít. Ale ke dveřím jsem nedošla.

Proč se nevidím?

Zastavila jsem se a vrátila se v předsíni k zrcadlu, ve kterém jsem spatřila svůj obraz. Byl roztřesený, mlhavý a působil jako bych stála v nějakém zrcadlovém panoptiku. Hleděla jsem do zrcadla, ve kterém jsem se pitvořila a šklebila do fantastických podob.

Nakonec se můj odraz v zrcadle rozplynul do ztracena. V zrcadle jsem se najednou neviděla! Zírala jsem do něj fascinovaně. Pak jsem vyrazila ven. Zmateně jsem kráčela po ulici a v hlavě mi ležela záhada, kterou jsem nemohla vyřešit.

Nacpala jsem se do autobusu a rozhodla se, že pojedu na konec města a projdu se lesem. Náhle mě na vedle stojící dívce cosi zaujalo. Byl to její krk! Všimla jsem si jejího nádherného bílého hrdla, na kterém byla vidět procházející tepna. Celou dobu jsem na ni zírala až se pootočila a pohlédla na mě.

Odvrátila jsem rychle zrak. Zdálo se mi, že na rtu cítím železitou chuť krve. A líbilo se mi to. Ta představa mě naplňovala vzrušením, které hraničilo s pocitem neodbytnosti. Domů jsem se vrátila až v noci. Zmatená vlastními pocity.

Lačním po krvi?

Ulehla jsem do postele a pokoušela se najít příčinu svých stále podivnějších stavů. Nakonec jsem vstala a vešla do dceřina pokoje. Spala stočena do klubíčka jako kočka. Přistoupila jsem k ní a poodhrnula jí límec pyžamového kabátku v místě, kde zastiňoval krk.

Tepna plná krve mě přitahovala jako magnet. Rychle jsem se vrátila do svého pokoje. Druhý den ten stav zmizel a byl klid. Ale jen do dalšího úplňku. Zatím své upíří pocity úspěšně potlačuji, ale cítím, že je to silnější než já… Začínám se opravdu bát.

Libuše (51), Opava