Moje trauma z dětství bylo tak silné, že jsem si nikdy nedokázala založit rodinu a být šťastná. Dnes jsem kvůli tomu sama, jen se svými psy.

Byla jsem dítě panovačné, necitlivé ženy a ustrašeného slabocha, který chtěl mít klid. Matka mě, jak to jen šlo, vozila ke svým rodičům na vesnici. Babička byla tichá žena, která byla vychována k poslušnosti svému muži.

Děda, před kterým se třásla nejen babička, ale celé okolí, zvířata nevyjímaje, pro mě vymyslel hru. Každý večer napustil necky studenou vodou, do které mě posadil. Potápěl mi hlavu pod vodu a držel tak dlouho, dokud jsem nezačala kuckat. To mě pak vytáhl z vody za vlasy.

Prý je to proto, aby ze mě udělal poslušnou manželku a jednou mu za to určitě poděkuju. To určitě! Hrozně jsem nechtěla, aby mě děda koupal a vždycky jsem utíkala za babičkou, aby mě zachránila, ale děda mě popadl a už pospíchal do kůlny pro necky.

Babička se tak strašně dědy bála, že mlčela, neudělala nic, nikdy se mě nezastala. A to ani tehdy, když mě děda začal v pěti letech bít páskem.

Následky navždy

Propadala jsem se do smutku a beznaděje. Doma jsem brečela, že k dědovi jezdit nechci, ale musela jsem, i když jsem klečela na kolenou. Říkala jsem mamince, že mě děda bije, ale babička jí vždy nalhala, že ty rány jsem si způsobila sama. Jsem prý strašné nemehlo.

Moje bezcitná matka, která byla zřejmě po dědovi, se nad mým zuboženým tělem ani nepozastavila. Ještě mě častovala úšklebky, co jsem to vyváděla, že jsem se tak zřídila a že dobře mi tak! Jsem prý nemehlo po tátovi a jeho rodině.

Zničit si život pro něco takového, jako jsem já, byla prý chyba. To měla raději zůstat bezdětná. Takové řeči jsem slýchala často. Když se jednou ptala dětská lékařka, kde jsem k takovým šrámům přišla, matka se z toho vykroutila jako had.

Zřídila jsem se tak prý na chalupě, když jsem projela na kole skleníkem. Abych se nerozsypala, zvykla jsem si potlačovat emoce. A nakonec je i přestala cítit. Nikdy jsem nikomu nic neřekla.

Moje matka mě později také řezala jako žito a otec jí tak podléhal, že se její vůli neprotivil.

Jen já a mí psi

Co říct o mém dětství? Prostě jsem ho přežila. Odměřená k lidem jsem ale dodnes. Nevěřím jim. Nikdy jsem nebyla schopná navázat dlouhodobější vztah, nedokážu se rozčílit, pohádat, plakat, cítit lítost.

Před lety jsem si pořídila psa, měla jsem z toho strach, ale nakonec jsem si na to soužití se zvířetem zvykla. Tak jsem si pořídila postupně ještě další psíky a jsem s nimi konečně šťastná. Věřím jim víc než lidem.

Nikdo na mě sice nic nepozná, umím se chovat, ale pod tou slupkou žije psychický mrzák, kterého ze mě udělala moje rodina, s mou krutou matkou a dědou v čele. Oba jsou už po smrti a já doufám, že se smaží v pekle.

Martina (61), Ostrava