Celý svůj život jsem do manželství vkládala srdce a snažila se pěstovat pouto, které by odolalo času. Náš vztah se ale ubíral zcela opačným směrem!
Můj manžel, kdysi můj největší zdroj lásky a vášně, se v našem vztahu jaksi unavil a postupem let jsme se odcizili. Věřila jsem, že naše láska je pevná, ale když pohasla vášeň, začaly vyhasínat i dobré vztahy mezi námi.
A já se začala cítit čím dál osamělejší, byť ve dvou. Zřejmě díky čím dál zhoršujícímu se psychickému zdraví, které plynulo z přetrvávající frustrace v manželství, jsem začala hledat rozptýlení jinde.
Milenec mi vrátil radost
Touha po změně a úniku z šedi všedních dní mě zavedla na scestí a já jsem našla útěchu v náručí jiného muže. Najednou jsem si zase připadala přitažlivá, zajímavá a především milovaná!
Navíc i milování bylo úplně jiné, než jsem si pamatovala z dřívějších dob, kdy jsme po sobě s manželem ještě toužili. Najednou to bylo mnohem intenzivnější, vášnivější a popravdě vůbec mnohem zábavnější. Holt, stará stodola dobře hoří…
Nevěděla jsem, co dál
Samozřejmě jsem ve víru vášně začala ztrácet hlavu. „Co se pořád tak přiblble usmíváš?“ otázal se mě dokonce jednou večer manžel, který o mě jinak sotva zavadil pohledem.
A tak spolu s tím, jak intenzita mého mileneckého vztahu rostla, jsem si začala uvědomovat, že se ženu do obrovského maléru, který ale budu muset dříve či později nějak řešit!
Rozhodnutí opustit svého manžela, otce našich dětí, mně nebylo příjemné, ale ztráta milence byla snad ještě děsivější. K tomu mě ale sžíral neskutečný pocit viny.
Prostě počáteční pohoda, kterou mi milenec dopřál, začala ztrácet na intenzitě a místo toho se začaly vracet temné chvíle.
Zhroutila jsem se
Začala jsem se topit ve vlastních myšlenkách, a nakonec se mi nezdála dobrá žádná cesta. Ani zůstat s manželem, ani jít za hlasem svého srdce. Spolykala jsem prášky a probrala se až v nemocnici.
Když jsem se probrala, přišel za mnou lékař, psychiatr, a ten mi vylíčil, co se dělo. Doma mě našel manžel. Spolykala jsem všechny prášky, co jsem doma našla, a zalila to vodkou. Bylo to tedy pěkně hnusný.
Pak jsem ale začala usínat, a to bylo fajn, konečně klid a pohoda. Když muž přišel z práce, byla jsem již v bezvědomí. Ihned mě odvezl do nemocnice, kde mi vypumpovali žaludek. Manžel prý byl strachy bez sebe.
Když čekal na verdikt lékařů, přihnal se do nemocnice můj milenec, který se o mém pokusu o sebevraždu dozvěděl od sousedky. Oba moji muži byli svým setkáním zaskočeni snad stejně jako mým zoufalým pokusem vyřešit nemožnou situaci.
Nabídl mi řešení
„Nemohu vás nutit, ale myslím, že byste nejlépe udělala, kdybyste se nechala na nějaký čas hospitalizovat v léčebně,“ pravil doktor a vysvětlil mi, že na tom nejsem psychicky tak dobře, abych zvládla tak zásadní rozhodnutí, jako je rozvod, anebo náprava manželství.
„Léčba by vám poskytla čas a sílu,“ uzavřel. Když jsem o tom po jeho odchodu přemýšlela, došlo mi, že má pravdu. Hned další den mě převezli do sanatoria. Bylo to tam krásné a mně se konečně trochu ulevilo.
Následovala řada různých sezení a psychoterapií, ať už soukromých, nebo skupinových. Začala mi spousta věcí docházet. Na návštěvu za mnou střídavě chodily děti, manžel i milenec. Čeká mě velké rozhodnutí. Nejraději bych si ale nechala všechny.
Monika Z. (58), Třebíč
