Během studií jsem bydlela s kamarádkou v pronájmu. Když jsem tam jednou zůstala sama, zažila jsem něco, na co bych ráda zapomněla.

Společně s kamarádkou Mirkou jsem bydlela v pronajatém bytě. V poklidu jsme tam žily asi dva roky. Majitelem bytu byl starší pán, kterého bych v klidu nazvala podivínem. Za tu dobu, co nám byt pronajímal, s námi prohodil sotva pět vět.

Když přišel na kontrolu, jen mlčky prošel pokoje. S Mirkou jsme se mu poté vždycky smály. Ale vzhledem k tomu, že byl byt levný, pravidelné kontroly nám nevadily. Nikdy se tam nedělo nic, co by nabouralo můj pocit bezpečí. To až jednou, když jsem tam zůstala sama.

Tiché ráno narušil křik

Mirka odjela na víkend ke svému příteli a já měla byt jen pro sebe. Měla jsem v plánu, že se v sobotu vyspím a pak na celý den zmizím do víru města. Ráno jsem si uvařila čaj a chtěla se vydat ven.

Když jsem se převlékala ve svém pokoji, zaslechla jsem z obýváku ženský křik. Byl v tak vysoké tónině, že se otřásaly skleničky na kuchyňské lince. Se strachem v zádech jsem se tam šla podívat.

Skácela jsem se

Když jsem vešla do obýváku, měla jsem pocit, jako kdybych vešla do nějaké vzduchové bubliny. Chytla mě svalová slabost, nohy mě nenesly. Skácela jsem se k zemi a byla nucena poslouchat ten šílený křik.

Chtěla jsem zařvat dost, ale sotva jsem pootevřela ústa, nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Telefon byl příliš daleko na to, abych někomu zavolala.

Nemohla jsem se hýbat

Snažila jsem se odplazit pryč, ale čím víc jsem vnímala ten křik, tím slabší jsem byla. Stěží jsem se přetočila na záda. Zcela odevzdaná jsem se dívala do stropu. Mohla jsem pohybovat jen očima. Viděla jsem na roh kuchyně, kde jsem měla položený uvařený čaj.

Z hrníčku se najednou začalo kouřit. Ve stejnou chvíli kolem prošla rozcuchaná žena. Měla pusu dokořán a ječela. V ruce držela jakýsi nástroj, se kterým kolem sebe šermovala. Pak jsem omdlela. Probrala jsem se o několik hodin později.

Jako první jsem spatřila hlavu majitele bytu. Stál nade mnou a v ruce měl kříž. „Už je dobře.“ „Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Už tady zase byla,“ pronesl záhadně a rozhlížel se po bytě. „Kdo tu byl? Co se tu, sakra, děje?“ ptala jsem se zmateně.

„Už je pryč, můžeš vstát,“ pobídl mě a moje otázky nevnímal. „Raději si sežeňte kříže,“ dodal a odešel.

Byl to duch?

Když jsem chtěla vědět víc, dal si prst před ústa, abych se na nic neptala. Sotva se Mirka vrátila, svůj zážitek jsem jí povyprávěla. Nevěřila mi. Smála se na celé kolo. Poradila mi, abych se přestala dívat na horory. Nechápala, co se stalo.

Vlastně ani já to dodnes nechápu. Myslím si ale, že šlo o moje první setkání s duchem. Byla jsem pak ráda, když jsem se z toho bytu o několik týdnů později odstěhovala.

Šárka T. (51), Ostrava