S nešťastným duchem jsem žila řadu let. Dozvěděla jsem se to ale až v dospělosti, když jsem vyrazila za věštkyní. Od té doby mám vzácný dar.

Ta chvíle, kdy ve mně vědma odhalila ducha, byla šílená. Najednou jsem to nebyla já, kdo s ní seděl a mluvil. Ústa jsem měla sevřená a cítila jsem, že mě ovládá někdo jiný.

Procedura, kdy se kinezioložka snažila ducha odvézt na druhou stranu, trvala nekonečně dlouho.

Vůbec jsem nebyla schopna ovládat svá slova a činy. Viděla jsem najednou sebe jako chudého vyzáblého muže, kterého zabili lupiči. Zanechal po sobě ženu a děti a měl strach, že bez něj zemřou hlady. Proto se podle věštkyně nedokázal dostat na druhou stranu. Přebýval v různých tělech a nakonec i v mém.

Najednou jsem sama

Po dlouhém přemlouvání se ho podařilo osvobodit a jeho duše odešla do světla. Jenže šťastná jsem nebyla! Bylo to, jako by mi vzali kus mého já. Najednou jsem byla sama a hrozně mi duch ve mně chyběl. Tři roky jsem se s tou ztrátou vyrovnávala.

Pak se mi stalo ještě několik zážitků s duchy, ovšem to už jsem poznala a nechala je s pomocí odborníků odejít. Duchové jsou nedílnou součástí mého života, mám z nich respekt, ale nebojím se jich. Žijí tu s námi, s tím se smiřte. Možná díky nim mám schopnost předvídat smrt a nebezpečí.

Vím, co bude

Objevila jsem ji náhodou při svých cestách Řeckem, kdy mě místní ženy přemluvily, abych zkusila číst z čajových lístků. Předpověděla jsem jednomu muži nehodu, což se opravdu vzápětí stalo. Vidím také smrt a i to, co přijde po ní.

Mnozí mě mají za blázna, já ale myslím, že duch, který se mnou žil, ve mně zanechal vzácný dar. Než zemřel můj otec, věděla jsem to také několik dní předem. Nemohla jsem s tím ale nic dělat. Tato schopnost je sice zázrak, ale je to také traumatizující. Když víte, co bude, a nemůžete s tím udělat vůbec nic…

Adéla (59), Olomouc