Když jsem si Martina brala, už jsem tušila, že ten člověk je tak trochu pecivál. Tedy ne, že by byl líný, to vůbec. Jen nerad kamkoli jezdil.
Pracoval vždy jako ďas, a to nejen v práci, odkuď nosil prémie, pochvaly a diplomy, ale i kolem domku, který měl po rodičích, řádil jako černá ruka, tedy myslím v tom dobrém slova smyslu.
Sekání trávy, to je základ, ale pak neustále něco opravoval a vylepšoval. Akorát na výlety aby ho tahal párem volů, a to mohlo být sebekrásnější počasí, kdepak, Martínek byl nejraději na zahradě, a když se setmělo, tak doma.
Říkala jsem si, že se to časem poddá, i když starého psa novým kouskům nenaučíš, takže jsem pochybnosti měla. A oprávněné, jak jsem se mohla dnes a denně přesvědčovat.
Jediná dovolená
Seznámili jsme se na inzerát a skutečnost, že je Martin o osm let starší, jsem brala jako odpovídající naší situaci. Byla jsem vdova, dvě děti jsem měla už dospělé, chlapík, který nikdy ženatý nebyl, mi vyhovoval.
Měli jsme, a dosud máme, podobné názory a také v intimní sféře je všechno v pořádku. Takového chlápka by chtěla určitě mnohá ženská mého věku. Jenomže v jedné oblasti to, jak říkám, skřípalo.
Chci vám vyprávět o jedné naší společné dovolené, vlastně jediné zahraniční, na které jsme spolu byli. Opakovat to nebudeme, tehdy jsme se málem rozvedli, takže nechci nic přivolávat.
Splněný sen
Když se mi Martina podařilo na nějaký výlet ve dvou vytáhnout, byl to svátek.
Akorát jsem musela poslouchat to jeho nekonečné brblání o tom, jak doma všechno pustne, jak tráva potřebuje posekat, nebo kultivovat, nebo já už nevím co, jak se musí něco opravit, co už beztak čeká na opravu měsíc, jak by tam na zahradě bylo tak krásně…
Musela jsem se smát a dělala jsem si z něj trochu legraci a Martin se nebránil ani neurážel, jen věděl, že mě provokuje.
Těšila jsem se vždycky až na nějakém hradu nebo zámku začne mluvit průvodkyně, že budu konečně poslouchat něco jiného, než ty jeho věčné nářky. Pak jsme měli desetileté výročí od svatby.
A mé děti nenapadlo nic lepšího, než že nám dali jako dárek zahraniční zájezd k moři. Do Egypta. Viděla jsem tu hrůzu v Martinových očích. Egypt, pyramidy, sfinga, to byl odjakživa můj sen, to můj syn věděl.
Měla jsem slzy v očích a možná kvůli nim jsem zatvrzelý, ba naštvaný výraz mého muže nevnímala.
Letíme
Bylo to v lednu, takže do května, kdy jsme měli letět, času dost, doufala jsem, že se můj muž začne těšit také. Ale týdny a měsíce ubývaly a choť se stával naopak čím dál zádumčivější. Snažila jsem se.
Vyprávěla, jak se těším, četla jsem z knížek o historii Egypta a o památkách, které tam na nás čekají… Nanejvýš něco zabrblal o „šutrech“ a „hromadách písku“. Ale nakonec jsme opravdu odletěli.
Mně bušilo srdce vzrušením, Martin vypadal, že si od srdce přeje, aby s námi letadlo spadlo. „Fuj, to je vedro, proč jsme jen nezůstali doma,“ lamentoval už na letišti. Já jsem oponovala slovy o hezkém teplíčku a o tom, jak se těším do moře.
On se hned vytasil se žralokem, který tam na mě nepochybně čeká a o nemocech, které chytnu až na něco šlápnu na pláži. Odvětila jsem, že jsem vybavena obuví a že útok žraloka je nepravděpodobný. No, abych přidala stručný seznam jeho výčitek…
V autobuse byla strašně ledová klimatizace a on nastydne, hotel je ošklivý, na zemi „už v recepci bordel“, místní lidé se na nás prý divně koukají… a kdoví, co nám chtějí udělat, minimálně nás okradou.
Já se rozvedu!
No, vyslechla jsem si toho dost. A pořád jsem se držela. Až nastal výlet k pyramidám. První kámen úrazu byl, že se muselo vstávat v pět hodin ráno.
Vidět v tuhle dobu mého muže, jak se s nadáváním hrabe z postele (která byla samozřejmě naprosto příšerná a jistě celá zavšivená), bych vám nepřála. Naštěstí v autobuse zase brzy usnul.
Když jsme konečně dorazili do cíle a můj muž namísto toho, aby alespoň držel pusu, pronesl něco jako „tak kvůli těmhle šutrům jsme se pachtili až sem“, došla mi trpělivost.
Nevím, kde jsem vzala tu sílu, asi se ve mně něco zlomilo a zařvala jsem, až se lidi ohlíželi: „Nepojedu s tebou už nikam, ani na houby, ani do samoobsluhy, zalkni se doma, zavrtej se do tý svý zahrádky jako žížala, přikryj se kompostem a shnij si tam. Protože já se s tebou, hned jak přijedeme, rozvedu!“
Žralok
Paf z toho mého výstupu byli i opodál stojící Japonci, kteří samozřejmě netušili, oč jde, ale já řvala opravdu asi tak, jak by to dokázala ta sfinga, kdyby ožila. Musela ke mně přijít naše průvodkyně a jen kvůli ní jsem se ztišila.
Zbytek pobytu jsme zarputile oba mlčeli, což mělo alespoň tu výhodu, že jsem nemusela poslouchat hloupé řeči.
Za týden se už Martin zase držel své řvoucí sekačky na trávu a já absolvovala sérii rozhovorů s mými dětmi, které mě přesvědčily, že „ten chlápek“ zase nakonec není tak špatný. Za pár týdnů se dalo mluvit o tom, že jsme opět v normálu. Rozvod se nekonal.
A když pak snaživě neutrálním hlasem Martin přečetl zprávu z novin, že v Egyptě napadl žralok turistku, byli jsme oba asi jediní na světě, kteří se smáli. Určitě ne té turistce, ale sami sobě…
Soňa (61), Semily
