Psí láska může být věrná až za hrob. Ale v tak silné pouto mezi člověkem a zvířetem jsem přece jen nevěřila.

Rex mi spokojeně líže ruku a hoví si na mém klíně. Je to ještě takové velké telátko a o světě a o životě v něm neví vlastně vůbec nic. Stálo mě to velkou odvahu, pořídit si znovu psa. Ale rodina mě přemluvila.

Její „páníček“

Když nám před osmi lety zemřel pes, manžel neváhal a přinesl domů Astu. Krásné štěně, fenečku. Mívala jsem do té doby vždy psy, s fenkami jsem neměla zkušenosti. A ona si také za svého páníčka automaticky vybrala manžela.

Mě samozřejmě respektovala, ale manžel se pro ni stal polobohem. Nehnula se od něj na krok. Byli pořád spolu.

V dobrém i ve zlém

Muž před dvěma roky onemocněl. Dostal rakovinu. Bojoval statečně a Asta s ním. Podporovala ho svým neustálým zájmem. Tulila se k němu, jako by od něj chtěla tu nemoc vzít na sebe. Dělala všelijaké „psí“ kusy, jen aby ho rozveselila.

A opravdu mu do života vnášela hodně energie a dobré nálady. Jenže postupem času manželovi začalo ubývat sil a bylo jasné, že boj prohrává. Asta se o to víc snažila. Vím, že mu to moc pomáhalo, když si na něj důvěřivě položila hlavu, když ji mohl hladit.

Bojovala za něj

Zmírňovalo to jeho bolesti a stres. Asta u něj byla až do poslední chvíle, spolu se mnou. Do té doby se držela statečně. Teprve pak se sesypala. Přestala žrát, nechtěla nikoho vidět. Dokonce i na procházku šla jen před dům udělat to nenutnější.

Asta ležela v posteli mého zemřelého muže a nechtěla se odtamtud hnout. Dostávala umělou výživu. Ale její stav se neustále zhoršoval.

Bez něj žít už nechtěla

Pak přestala i pít. Celá zesláblá se ke mně přišourala, olízla mi ruku a podívala se na mě dlouze smutným pohledem. Ten výraz nikdy nezapomenu. Vyškrábala se zpátky na postel, složila packy pod hlavu a tiše zemřela.

Pochopila jsem, že bez mého muže prostě dál nemohla žít. Naštěstí mám teď Rexe, ale na naši fenečku nikdy nezapomenu.

Magda H. (65), Hodonín