Měla to být odpolední procházka jako jakákoliv jiná. Místo klidu a načerpání energie jsem však zažila hrůzu, na jakou nezapomenu.

Ten kousek lesa byl strašidelný, nikdo z místních lidí tam nechodil. Já ale na takové pověry nevěřila. Nebála jsem se. Až jednoho dne jsem se přesvědčila na vlastní kůži, že pověsti skutečně nelžou.

Procházky mě baví

Celý život chodím pravidelně na procházky do přírody, a to i v zimě. Mráz ani sníh mi nevadí, prostě se nabalím a jdu. Chůze mě udržuje vitální a v dobré náladě. Za domem mi začíná les, kam chodím pravidelně už několik let.

Jednou jsem se ale vypravila o hodně dál. Do míst, ke kterým se váže hned několik strašidelných pověstí.

Povídačkám jsem nevěřila

Je to takový malý kousek lesa pod skalou u rybníka. Kdysi tam prý stával mlýn. Podle jedné z pověstí tu řádil čert, občas se převlékl za myslivce. Nabízel různé výhodné nákupy, zastřelenou lesní zvěř nebo rovnou peníze za nějakou službičku.

Prostě pokoušel hříšné duše a běda té, která se nechala nachytat. Běhala tu prý také jedna baba bylinkářka, která pomáhala ženám k potratům a zabil ji za to lesní duch. Já takovým povídačkám nevěřila. Vždyť přece žijeme v jednadvacátém století!

Les byl podivně tichý

Na procházku jsem se vydala jako vždy později odpoledne. Přeběhla jsem zasněžené pole a zamířila do strašidelného lesa. I když to byly všechno jenom pověry, vzpomněla jsem si na ně.

Les to byl jako každý jiný, jen se mi zdálo, jak jsem šla dál a dál, že je podivně tichý a zádumčivý.

Slyšela jsem tiché hlasy

Najednou jsem uviděla před sebou postavu. Zarazila jsem se. Napínala jsem zrak mezi stromy, ale nic se neobjevovalo. Pomalu jsem našlapovala dál a rozhlížela se kolem. Přede mnou se objevil velký balvan. Trčel z mechu jako domek pro trpaslíky.

Zastavila jsem se u něj. Byl něčím zvláštní. Vtom jsem ucítila v zádech něčí přítomnost. Jako by se na mě dívaly desítky očí. A poté jsem zaslechla i tiché hlavy. Něco si šeptaly, ale já jim nerozuměla.

Blížila se ke mně s holí

Rozhlížela jsem se kolem sebe a několikrát kámen obešla. A pak jsem spatřila zase tu postavu. Byla to stará žena. Stařena se přibližovala ke mně kolíbavou chůzí. Měla v ruce hůl a vypadala rozčileně, až zlostně.

Najednou mi došlo, že se nebude bát tu hůl použít. Vzpomněla jsem si na pověst o zlé bylinkářce a strach mě úplně paralyzoval.

Něco za mnou volala

„Je to jenom pověra,“ opakovala jsem si, když jsem utíkala z lesa. Na jeho kraji jsem se intuitivně otočila, zda je mi bába v patách. Ta ale jen stála v lese a něco za mnou volala. Úprkem jsem běžela domů.

Později jsem se dozvěděla od starousedlíků, že ten kámen, co jsem viděla, je ten, kterým lesní duch bábu zabil. Nikdo z místních do těch míst nechodí. Od toho dne už nejsem vůči místním pověrám tolik skeptická.

Marta B. (60), Náchod