Léta jsem žila v manželství plném podezírání, obav z výčitek a nejistoty. Můj muž se ukázal jako parádní žárlivec. Chtěla jsem mu to vrátit.
Nevím, jestli jsem snad příliš krásná… To určitě ne. Jsem normální ženská, která o sebe dbá, ráda se hezky obléká, a když ji nějaký příjemný muž osloví, nezareaguje nadutě nebo pohoršeně. Prostě se ráda líbím, proč bych to nepřiznala.
Měla jsem za zcela přirozené, že i po svatbě budu moci zrakem spočinout na chlapovi aniž bych se musela třást strachy v obavách co tomu proboha řekne můj muž.
Stačilo pár slov
Jenomže, k mému velkému zklamání, se ukázalo, že můj Petr zřejmě svatbou došel k názoru, že má na mě vlastnické právo, a to do té míry, že zrak cizího muže na mém pozadí je málem důvod k vraždě nás obou.
Dokud jsme měli malé děti, ještě to s jeho žárlivostí nebylo tak zlé. Možná si myslel, že naše ratolesti jsou dostatečnou zárukou toho, že žádného chlapa ani nenapadne, aby po mně pokukoval.
To ovšem jednoho dne skončilo, když za mnou a za dětmi přišel manžel na dětské hřiště a zastihl mě v družném hovoru s panem Vodičkou, fešáckým dědečkem Emy, která chodila s Ivetkou a Ládíkem do stejné školky.
Ani jsem Petra neviděla přicházet, jak mě vyprávění toho pána zaujalo. „Zdravím,“ zahučel můj muž. „Jdeme domů, ne? Mám hlad,“ řekl mi ostře. Chvíli jsem na něj koukala, říkám si co se děje…
„To je dědeček Emy, říká, že chodí s malou také na plavání, prý je to pro děti ohromně zdravé,“ spustila jsem zvesela. „Dobře, tak jdeme,“ řekl znovu. O dědečka Emy ani nezavadil pohledem. A nemluvil po tomhle setkání zhruba týden. Neptala jsem se proč, říkala jsem si – není důvod, tak co.
Výbuch zuřivosti
Ale Petr začal být stále častěji nabroušený kvůli každému slovu, které jsem s jakýmkoli mužem prohodila. Trvalo to snad dva roky. Nikdy nepřiznal, že prachsprostě žárlí.
Jednou to v něm ovšem zcela nekontrolovatelně vybuchlo, když jsme byli na oslavě narozenin jeho kolegy z práce a já jsem se tam trošku opila a, přiznávám, ten veselý rozhovor, který jsem vedla s Mirkem, mohl vypadat jako ženská koketerie.
Mirek je vyhlášený sukničkář, to jsem věděla. Cožpak o to, já jeho pokusy ustála, ale Petr ne. Ze žárlivosti se nejdřív opil, pak pozvracel, a když jsem ho dotáhla domů, popadl židli a roztřískal ji o stůl.
Do toho řval tak, že na nás sousedi zavolali městskou policii. Ještěže byly děti u babičky.
Naše dohoda
Druhý den měl kocovinu a já se do něj pustila za to, jak mě neoprávněně podezírá. A prohlásila jsem, že ještě jednou udělá scénu a začnu si s prvním chlapem, kterého potkám, aby měl konečně důvod žárlit.
Tvářil se provinile, styděl se, že udělal ostudu na celý barák, takže k mému úžasu pravil: „Omlouvám se. Už nebudu žárlit.
Pokud selžu, potrestej mě skutečnou nevěrou, nic jiného si nezasloužím!“ Koukala jsem jako blázen, ale zároveň se těšila, že se naše manželství změní k lepšímu, takže jsem řekla:
„Nebudeš mít důvod žárlit, chci, abychom byli šťastni!“ Oba jsme věděli, že jsme tím uzavřeli nepsanou dohodu. Jenomže za pár dní jsme malovali.
Prokletá krabice
A v tom přerovnávání věcí najednou spadla z posledního regálu vestavěné skříně krabice s dopisy, které jsem psala kdysi dávno jednomu chlapci na vojnu.
Byla jsem zrovna se smetím, a když jsem vyšla schody, slyším jen rány, které Petr rozdával nábytku v hysterickém záchvatu. A bylo vymalováno. Odešla jsem ještě ten večer, děti byly opět u mých rodičů.
Zavolala jsem Mirkovi a ten mě v mé těžké chvilce vášnivě uklidňoval až do rána. Vrátila jsem se dopoledne, cestou koupila rohlíky a další potraviny, abych nešla s prázdnou, a snad jsem měla dojem, že to mé selhání musím nějak napravit…
Petr seděl v kuchyni, láhev rumu, který jsem měla na cukroví, vypitou, hlavu na stole. Tvářila jsem se jakoby nic. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Podíval se na mě skelným pohledem.
Začala jsem chystat snídani ani jsem nepostřehla, že Petr se vypravil do obýváku.
Když jsem ho šla asi za čtvrt hodiny vyzvat, aby se šel se mnou nasnídat, viděla jsem, že leží na sedačce obličejem do polštáře, nereaguje a hlavně má vedle sebe na stolku tubu prášků na spaní. Prázdnou. Jednala jsem rychle. Kýbl, láhev mléka, prst do krku.
Moudrý lékař
Paní na telefonu záchranné služby říkala, že to dělám v podstatě správně. Ale posílá své muže, budou tu hned. Petra odvezli do Bohnic s přestupem v nemocnici. Chodila jsem ho navštěvovat, byl tam měsíc, pak ještě chodil za psychiatrem ambulantně.
I já jsem tam musela začít chodit, protože doktor nenechal nic náhodě, byl to poctivý starý lékař. Mluvil o tom, že jsme svým kvalitním vzájemným vztahem povinováni svým dětem.
Oba jsme přiznali své viny a chyby, oba jsme se káli, nastoupili jsme novou, lepší cestu. Ta trvá dodnes, naše manželství se drží všech přikázání, které jsme od doktora dostali.
Neříkám, že se nepodívám na chlapa, ale když můj pohled zkontroluje Petrův zrak, vidím v něm klid. A to je podstatné.
Jarmila (62), Praha
