Moje dcera byla odmala nadaná snad úplně na vše. Takové možnosti měla! Ale od všeho vždy utekla. Vysokou školu také nedodělala…

Byli jsme na ni s manželem kdysi tak pyšní. Dokonce jsme jí platili i podnájem, aby nemusela být na koleji. Aby měla všechno, co potřebuje, a nic ji nerozptylovalo. Dnes vidím, že to byla obrovská chyba!

Místo studia si pořád jenom užívala, večírek střídal večírek, a nakonec nám oznámila: „Vůbec mě to nezajímá. Ta škola není nic pro mě! Vystudujte si ji sami, když ji tak obdivujete,“ a bouchla dveřmi s tím, že jde za svými kamarády.

My s manželem jsme zůstali v šoku. Tohle jsme tedy nečekali, tohle byl nějaký vděk? Co se to s naší dcerou stalo?

Je prostě flink

Odmala to byla kouzelná a nadaná holčička. Dmuli jsme se pýchou a těšili se, že to někam dotáhne. Na co sáhla, to jí šlo, kam přišla, tam ji chválili. Ale aby člověk něčeho dosáhl, musí mít vytrvalost, vůli a píli, a to zrovna nejsou vlastnosti mojí dcery.

Proto mě tím vždy tak štvala. Párkrát jsme se kvůli tomu i pohádaly, ale nechtěla tomu rozumět. Kolik lidí touží mít nadání alespoň na něco. Ona má tolik různých možností a kašle na všechny. Je zkrátka po manželovi „pohodář“.

Po odchodu z vysoké se chvíli flinkala sem a tam. Občas maximálně nějaká brigáda, ale zaměstnání žádné. Vlastně jsme o ní nějakou dobu pořádně ani nevěděli a začali jsme se o ni bát.

Vdala se bez nás

Když nám pak přijela představit svého o deset let staršího přítele Gustava, vlastně jsme si oddechli. „Za týden máme svatbu, ale jen se svědky, tak se nemusíte ničím nervovat,“ sdělila nám suše. „Ty čekáš miminko?“ vyděsila jsem se.

Jen pohodila zamítavě hlavou. „Nejsem přece padlá na hlavu!“ zasyčela. S Gustavem se naštěstí nastěhovali do vesnice kousek od nás, tak jsme o ní alespoň něco věděli. Její nový manžel se nám nakonec docela líbil.

Má vystudovanou ekonomii, ale během studií se navíc vyučil kovářem. Myslím, že je jediným kovářem s titulem, který ale zásadně nepoužívá. Na naši dceru má naštěstí dobrý vliv, protože začala dálkově studovat vyšší zahradnickou školu.

„Tahle škola mi dává větší smysl než nějaká práva,“ usadila mě, když jsem se jí ptala na její volbu. „Proč bych se měla zahrabat v paragrafech?“ ptala se teatrálně a dělala u toho gesta jako na divadle.

Má radši tchyni

Je to jejich život, jak často všichni opakují. Tak se s tím musím smířit. S čím se ale smiřuji nesmírně těžce, je fakt, že dcera si oblíbila Gustovu mámu Jiřinu.

Od její puberty doufám, že se jednou sblížíme, budeme spolu chodit po nákupech a na kosmetiku, manikúru nebo si zaplavat. Dceru nic takového ale nebaví a nezajímá, natož aby se mi někdy svěřovala.

Jiřině, své tchyni, se ale svěřuje, a dokonce si od ní nechává i radit! Už několikrát se jen tak mimochodem zmínila, že cosi probrala s Jiřinou, a ta jí poradila to či ono.

Nedávno z dcery navíc vypadlo, že byly s tchyní ve městě nakupovat látky na závěsy, a dokonce si koupily i nějaké látky na oblečení. Jindy mi zase prozradila, jak spolu pekly koláče na pouť.

Myslím, že naše Julinka tráví s matkou svého muže víc času než s ním samotným. Ale nejspíš to Gustavovi ani moc nevadí. Možná chce mít od obou klid.

Umí, co já ne

Zatímco já se celý život věnovala spíš vzdělání a knihám, Jiřina je praktická žena. Nechci říci, že by byla nevzdělaná, to bych si nedovolila, to určitě ne, ale umí také věci, které já nikdy nedělala. Skvěle peče, šije a její zahrádka je jako sen.

Všichni sousedé ji za ni obdivují. Neměla jsem a nemám na tyto věci čas a je mi líto, že to dcera nechápe. A je mi líto, že věci, které jsem tak toužila s ní prožívat, prožívá jiná žena. Jiřina je prostě můj pravý opak.

Celý život byla v domácnosti a starala se o svou velkou rodinu. Myslím, že musí jako matka vnímat, jak se cítím, když si na rodinné oslavě s mou dcerou stále cosi špitají a já sedím kdesi opodál jako kůl v plotě. Já si s dcerou vlastně nikdy pořádně nerozuměla.

Vím to, jen jsem si to nějak nechtěla přiznat. A teď už to nejspíše ani nespravím. Mrzí mě to, ale co s tím mám dělat?

Nevím, co bude dál

Ukazuje se, že všechna péče nemusí být pro dítě ta nejlepší cesta. Po bitvě je ale každý generál, to se říká, a je v tom hodně pravdy. Snad mi dcera bude jednou půjčovat alespoň vnoučata, jako dětská lékařka na to kvalifikaci snad mám. Na tuhle roli se moc těším, snad to pochopí.

Judita S. (59), Litomyšl