Všechno jsem stihla a všechno zastala. Každý mě jen využíval. Potom jsem si řekla dost. Zahraju si na naivku, chudinku a bezmocnou ženušku. Hned jsem se měla líp!

Z práce jsem chodila čím dál utahanější a odpočinek mě rozhodně nečekal. Domácnost, vnoučata, teplá večeře. Říkala jsem si, čím to je? Moje sestra byla doma za královnu, jen poroučela, a manžel jí udělal, co jí na očích viděl.

Ani kamarádka si nestěžovala, a vždycky mi vypočítala, co nového si pořídila. Dokonce ani nevařila. Celý život tvrdila, že na to nemá talent.

Urážku jsem nečekala

Začínala jsem jim čím dál víc závidět. Nebo spíš je obdivovat, jak v tom pěkně obě chodí. Moje trpělivost přetekla nečekaně, v mojí oblíbené malé samoobsluze. Měla jsem ji cestou a nakupovala jsem zde nějakou tu zeleninu a masíčko k večeři.

„Paní, pospěšte si s tím vybíráním, nejsme tady jenom pro vás,“ napomenula mě prodavačka, kterou jsem znala od vidění už snad pět let. Úplně mi vyrazila dech. Já ji beru jako známou a ona mě bude takhle sprostě napomínat? Jsem pro všechny jen hadr, nebo co?

Utekla jsem trucovat

Položila jsem nákupní košík na mrazák a odešla z obchodu. Tady už mě neuvidí! Doma se na mě všichni pověsili s jedinou otázkou. Co dostanou do žaludku? „Nic!“ zakřičela jsem a zamkla se v pokoji.

Ze šuplíku jsem si vyndala svoji tajnou bonboniéru a celou ji snědla. Konečně jsem se uklidnila.

Stačilo změnit chování

„Takhle to nepůjde! Musím se začít chovat jinak. Nebudu se hádat. Budu roztomilá chudinka. Vzbudím lítost a soucit!“ umínila jsem si a hned ráno svoje nové já vyzkoušela na rodině. S třesoucí se rukou jsem podala manželovi kakao a sušenky.

„Promiň, je mi tak nějak mdlo, večer se polepším,“ šeptala jsem a čekala odezvu. Byla přesně taková, jakou jsem si vysnila. Odvezl mě do práce, a ještě mi podržel dveře od auta! I v zaměstnání moje nové chování zafungovalo.

Funguje to

Nenalíčená jsem pobrekávala a omlouvala se tak naléhavě, že mě nadřízený poslal domů. Na odchodu jsem mu ještě stihla zalichotit, že tak skvělého šéfa nemá snad vůbec nikdo na světě. Usmál se na mě moc potěšeně! Druhý den byl můj návrat triumfální.

Všichni si mě předcházeli, nikdo nic po mně nechtěl! Předtím to bylo samé poraď, pomoz, a teď se všichni drželi hodně zpátky. Asi si mysleli, že jsem náhle onemocněla.

Kapesníčky nestačily

Tedy až na jednu šťouru ušťouranou. Prý zda bych neměla jít do předčasného důchodu, když svoji práci nezvládám? Hned jsem se rozplakala. Také jsem si to doma pořádně nacvičila. Člověk musí být připravený na všechno!

Hlasitě jsem kolegyni ubezpečila, že tedy na její radu půjdu. „Nechci tady nikomu překážet,“ vzdychla jsem a vyndala z kabelky další papírový kapesníček, abych měla do čeho otírat svoje krokodýlí slzy.

Zastali se mě všichni

Všichni se do ní pustili. Prý jak může být tak bezohledná! V duchu jsem se musela smát. Věděla jsem, že má pravdu. No a co? Když potřebovala pomoct, vždycky jsem jí vyhověla. Tak kde je nějaký vděk! Už zůstalo při mém.

Zastanu toho sotva desetinu, co před měsícem. A nikdo mi to nevyčítá. Stačilo jen přestat si hrát na přebornici!

Libuše P. (63), Znojmo