Poznali jsme se na setkání turistů, tehdy jsem neměla tušení, jak mi ta chvíle ovlivní další život. Převrátil se mi naruby. Ale krásně…

Nová kolegyně Šárka byla v mém věku, měla tři děti a sympatického manžela. Brzy jsme se všichni skamarádili a my dvě jsme začaly chodit s partou turistů na výšlapy. Mého muže hromadná turistika nebavila, raději šel s kamarády na fotbal a pivo.

Manželství mé kamarádky mi připadalo jako reklama na štěstí. Nikdy si na Jardu nestěžovala. Ne, že bych neměla dobré manželství, ale v leckterých názorech jsme se s Honzou dost rozcházeli.

Každý rok na podzim se konalo na druhém konci republiky rozloučení s turistickou sezonou, vždy ve stejném městě, od pátku do neděle a denně byla na programu nějaká túra. Samozřejmě jsme se Šárkou na setkání jely.

Vzala jsem s sebou jedenáctiletou dceru, Šárka své dvě starší děti. Ubytovaly jsme se v pěkném hotýlku a vychutnávaly turistiku v krásné krajině. Poslední den se moje dcera na túře loudala pořád někde vzadu, musela jsem na ni každou chvíli čekat. A tak nás dohonil cizí muž:

Smutné loučení

„Copak, nechce se ti jít?“ zeptal se Adélky a dal se se mnou do hovoru. Jirka, jak se mi ten neznámý představil, prohlásil, že na sraz jezdí každý rok.

Prý také chodí rád na túry, tam si vždycky vyčistí hlavu, má doma vážně nemocnou ženu, která nikam nechodí, stará se prý o ni, naštěstí má možnost, že dost práce může dělat z domova. Celou turistickou trasu jsme strávili společným povídáním.

Když jsme k večeru autobusem odjížděli domů, vyprovázel nás a dlouze nám mával. Adélka se mně zeptala, kdo byl ten pán, tak jsem si vymyslela, že kdysi chodil na stejnou školu jako já. Při příjezdu domů přišel naproti k busu jen Šárky muž a sedmiletá Magdička.

„Tak jak bylo dámy, užily jste si to?“ zeptal se Jarda. Přikývla jsem, že ano. Když se mě moje kamarádka na druhý den v práci zeptala na toho muže, odpověděla jsem jí, že ho neznám, že se k nám cestou připojil. „Bylo vidět, že jsi mu sympatická,“ řekla.

„Sympatická nebo nesympatická, mně to je jedno, já na něho kontakt nemám a taky nevím, proč bych ho měla mít,“ pronesla jsem. To jsem ještě netušila, jakou roli to setkání v mém životě sehrálo. Rok se přehoupl a opět se konalo setkání turistů.

Zase jsme se Šárkou i dětmi nesměly chybět. První den jsme vyrazily ke skalní vyhlídce.

Dočkala jsem se

Byla jsem nervózní a rozhlížela se, jestli neuvidím mého (ne)známého společníka z loňského setkání. Přišlo zklamání, nebyl tam, objevil se až v sobotu. Hned se ke mně hlásil a dělal mi společníka po celou túru.

Šárka, když nás viděla, chytla se s dětmi party ženských a já šla pak s Jirkou dlouho sama. Samozřejmě si toho všimla Adélka. „To byl mami ten pán, jak se znáte ze školy viď?“ vyzvídala.

„Ano, vzpomínali jsme na školní léta,“ řekla jsem a měla výčitky, že dceři lžu. Po víkendu jsem nabyla dojmu, že se s Jirkou známe celý život a i názory jsme měli stejné, na rozdíl od rozhovorů s mým mužem.

Při odjezdu chtěl na mě Jiří kontakt, odmítla jsem mu ho dát. „Jsem vdaná, ty ženatý. Měj se hezky a možná se tady zase za rok potkáme,“ řekla jsem a bylo mi smutno. S ním mi bylo příliš dobře. Často jsem si na něj vzpomněla.

To když jsem se s manželem nemohla v něčem shodnout. Začala jsem litovat, že jsem odmítla si kontakty vyměnit. Pak mi zase přišlo na mysl, proč bych si s ním měla psát nebo telefonovat, když máme každý svůj život.

Další sraz

Nehledě na tu maličkost, že bydlel skoro tři sta kilometrů daleko. Můj život tedy dál běžel v normálních kolejích. Do práce, volný čas s rodinou, túry se Šárkou a její nejmladší dcerkou a do toho občasné neshody nebo hádka s Honzou.

A zase přišel podzim a sraz turistů, který jsme ani tentokrát se Šárkou nevynechaly. Adélka a její dvě dcery už s námi jet nechtěly, tak jsme vyrazily spolu jen s Magdičkou. Jakmile jsme přijely busem na místo, uviděla jsem Jirku, přišel nám naproti.

Byl ubytovaný ve stejném hotelu jako my. Po večeři jsme ještě spolu poseděli a Jirka se mi svěřil, že mu před třičtvrtě rokem zemřela žena. A rovnou se přiznal, že se do mě zamiloval už tenkrát, když jsem přijela poprvé na setkání.

V sobotu byla zase túra, a to jsem šla opět s Jirkou. Moc hezky se mi s ním nejen šlo, ale i povídalo. Šárka mě nechápala. „Neblázni, uvědom si, že máš doma muže a ty tady flirtuješ s jiným, stejně to nemá žádný význam,“ domlouvala mi.

Nevěrná

Večer se kamarádka dívala v jídelně na televizi, Magdička byla v dětském koutku a já se potichu vytratila, abych zaklepala na dveře Jirkova pokoje. Jakmile otevřel, začali jsme se líbat a on mě vtáhl dovnitř. Skončili jsme spolu v posteli.

Bohužel jsem potom musela na svůj pokoj, Šárka s dcerkou by se divily, kde jsem. Vzaly jsme si totiž dvoulůžkový pokoj s přistýlkou, byl výhodnější, než kdybych měla jednolůžkový a ony dvoulůžák. V neděli na túře se mě Jirka zeptal, jak si to představuji dál.

Svěřila jsem se mu totiž, že mi to poslední dobou s Honzou moc neklape, častěji se hádáme a kolikrát kvůli nesmyslům. Ale ve skutečnosti jsem o rozvodu nepřemýšlela, tak zlé moje manželství nebylo.

Jirka mi řekl, že by měl rád někoho nastálo, sice mě miluje, ale v našem vztahu na dálku nevidí žádnou budoucnost. Při odjezdu mi popřál hodně štěstí v životě a rozloučil se. Moje nálada pak byla stejně pošmourná jako počasí o tom posledním víkendu.

Šárka mi v autobuse domlouvala, ať se vzpamatuji a nedělám unáhlená rozhodnutí. Zapomenout na Jirku pro mě ale nebylo lehké, přestože jsem se snažila nepouštět si ho do svých myšlenek.

Odcizení

Adélka nastoupila na střední školu, byla přes týden na internátě a s Honzou jsme se začali odcizovat ještě víc. Když byl na třídenním firemním školení nebo jel za svou mámou a nebyl pár dnů doma, vůbec mi nechyběl.

Stejně tak to bylo u něj, když jsem po práci zašla někam s kamarádkou a přišla domů až večer, ani se nezeptal, kde jsem byla. Jednoho dne jsem jela do Prahy na kontrolu k lékaři – specialistovi.

Protože jsem měla po návštěvě doktora volné odpoledne, vydala jsem se na procházku po Praze. A najednou! Naproti mně šel po Václaváku Jirka! Podívali jsme se na sebe a oba současně pronesli:

„Co ty tady?“ Jirka řekl, že bydlí v Praze, prý zdědil byt po tetě, a tak se rozhodl změnit z gruntu svůj život. Z podhorského městečka odešel, našel si práci ve velkoměstě. Pozval mě do restaurace, probírali jsme náš život, říkal, že na mě často myslel.

Svěřila jsem se mu, že jsme se s Honzou vzájemně odcizili. „Má ještě pro tebe smysl, s ním dál být?“ zeptal se. Stornovala jsem jízdenku a zavolala Honzovi, že přijedu až příští den. Ani se nezeptal proč. Byla jsem rozhodnutá. V práci jsem dala výpověď a Honzovi řekla, že náš vztah už nemá smysl.

Nový život

I on přiznal, že ke mně nic necítí, nakonec s pokrčením ramen dodal, že někoho před časem poznal. Rozvod proběhl v klidu. Odstěhovala jsem se k Jirkovi. Adéla jezdila střídavě na víkend ke mně a k Honzovi, rozvod vzala klidně.

S Jiřím jsme se za několik měsíců vzali. Bylo mi čtyřicet dva let, když jsem znovu otěhotněla. Když vynechaly mé dny, nejdříve jsem si myslela, že je to známka nadcházejícího přechodu, od doby, co se narodila Adéla, jsem nemohla otěhotnět.

Ale bylo to těhotenství. Jirka byl moc šťastný, děti žádné neměl a já měla obavy, aby děťátko bylo zdravé a abych všechno zvládla. Narodil se nám krásný a chytrý kluk, z Jirky se stal starostlivý táta i manžel.

Dneska je z Marka už dospívající mladík, musím dodat, že moc šikovný. A my jsme s Jirkou moc šťastni, nikdy jsme svého rozhodnutí nelitovali.

Jitka (57), střední Čechy