V kurzu němčiny pro seniory, kam jsem se přihlásila, jsem potkala báječného muže. Naše setkání pokračovala i mimo kurz, zakrátko jsme tvořili šťastný pár.

Vzpomínám si, jak jsme byly s kamarádkou na nákupu v Německu. V obchodě se nějaký muž snažil domluvit s prodavačkou ohledně reklamace.

Moc německy neuměl, naše němčina taky nebyla žádná sláva, ale snažily jsme se mu pomoct. O tři týdny později jsem odešla do důchodu. První dny jsem doslova prolenošila, nevstala z postele dřív než po půl deváté.

Po dalším týdnu byl můj byt jako klícka – pečlivě uklizený, věci vytříděné, zbytečností jsem se zbavila. A pak mi začali chybět lidi. Kolegyně, a dokonce i věčně nespokojený a na všechno nadávající kolega.

Sice jsem měla dvě dobré kamarádky, ty však ještě pracovaly. „Budu si muset najít nějakou činnost, tohle nicnedělání není pro mě,“ řekla jsem si. Chodit do zaměstnání se mi ale už nechtělo. Vzpomněla jsem si na zážitek z Německa.

Hurá do kurzu!

Ve městě mě upoutal plakátek – kurz němčiny pro seniory. To by bylo ono, pomyslela jsem si. Měla jsem štěstí, ještě bylo volno. Nemohla jsem se dočkat dalšího týdne, kdy měl začít kurz.

Konečně přišel den D a už jsem nedočkavě půl hodiny před zahájením přešlapovala před učebnou. Vyučující se nás zeptala, jaké máme znalosti z němčiny a jaký důvod nás do kurzu přivedl.

„Umím jen pár slov a jezdím poměrně často za hranice. Taky mám dceru, která pracuje v Bavorsku a nevím, zda se nerozhodne tam jednou zůstat. To bych se nemohla ani domluvit s vnoučaty, až nějaké budou,“ řekla jsem.

Pak se zeptala dalšího účastníka. Z lavice za mnou se ozval povědomý hlas: „Já jsem začal chodit, abych si neotlačil a neodřel lokty.“ V učebně to zašumělo, otočila jsem se a tam seděl ten chlapík, kterému jsme s kamarádkou pomohly tenkrát v Německu.

Učitelka se na něj nechápavě podívala. „To jak bych seděl s opřenou hlavou dlaních u okna a nudou se díval ven,“ vtipně vysvětloval. Když zjistila, jak je na tom kdo se slovíčky, posadila „mírně pokročilé“ k sobě. A tak jsme s Petrem seděli bok po boku.

Bude svatba

Petr byl také už v důchodu a stejně jako mě, ho doma nikdo nečekal. Kurz němčiny nebylo to jediné, kam jsme chodili spolu. Časem jsme šli na kávu, na procházku, do kina, divadla nebo jeli na výlet.

Zjistili jsme, že si báječně rozumíme, máme spoustu společných zájmů, a Petr byl navíc vtipný a zábavný společník. Do kurzu chodíme už třetím rokem.

V němčině jsme se zdokonalili a uvažujeme o tom, že zdokonalíme i náš vztah. Na jaře se chceme vzít. A že bychom si otlačili lokty znuděným koukáním z okna, to nám rozhodně nehrozí.

Marta (64), Tachovsko