Možná jsem tak moc chtěla mít toho chlapa za muže, že jsem i proto samu sebe přesvědčovala, že se koní vlastně nebojím. Lež se mi vymstila.
Mám z koní strach, přiznávám. Ano, teď už to naplno přiznávám sobě i každému, kdo se na to zeptá. Jenomže Davidovi jsem při našem seznámení zalhala.
„Líbí se mi koně,“ řekla jsem, když mi položil přímou otázku, aby věděl, jak jsem na tom se vztahem k těmhle obrovským zvířatům. I když, možná jsem v tu chvíli zase tolik nelhala, když tak nad tím nyní uvažuji.
Moc se bojím…
Mně se koně vlastně vždycky líbili. Na pohled vypadají krásně. Je z nich cítit romantika a třeba na westerny, na ty já se moc ráda dívám, hlavně na ty starší s legendárním americkým hercem Johnem Waynem.
Jenomže mít ráda pohled na koně a mít ráda koně, v tom je opravdu velký rozdíl. Musela jsem to, bohužel, poznat na vlastní kůži. David byl a stále je do koní blázen. Nemůže bez nich být. Kdyby žil v Americe, určitě je to kovboj.
Jak moc ta zvířata miluje jsem ale zjistila vlastně až po naší svatbě. Vzali jsme se hodně záhy po našem seznámení.
Jak jsem se po čase dozvěděla, David skončil nějaký škaredý vztah, nebo spíš vztah se škaredým koncem, a chtěl na něj a na tu ženskou zřejmě rychle zapomenout.
Zdálo se mi skutečně, že to bere dost hopem, ale proč bych něco namítala, já jsem se přece vdávat chtěla, to nezastírám. Nevadilo mi, že pořád mizí na nedalekou farmu, kde se stará o stádo koní. Chlapovi bych jeho zájmy a záliby nikdy nekritizovala.
Jenomže on chtěl, abych jeho radost z koní sdílela s ním, což byl, jak vyšlo najevo, kámen úrazu. Brzy mu došlo, že má láska ke kopytníkům má poměrně striktně vymezené a úzké hranice.
Narozeninový dárek
Neměla jsem odvahu se ke koním přiblížit ani na deset metrů. Jiný by nad tím možná mávl rukou, ale nikoli David. Pořád do mě hučel, že se musím s koňmi sžít a zvyknout si na ně, že je budu mít prý ráda. A jestli prý mám ráda jeho, tak budu mít ráda taky koně.
Zkrátka nedal pokoj. Vzdorovala jsem skoro rok. Když se ale přiblížily jeho narozeniny, dostala jsem nápad, který mě samotnou děsil. Já jemu jsem k narozeninám koupila kurz jízdy na koni − ale pro sebe! Nevěřili byste, jak obrovskou radost z toho měl.
Ten kurz byl pobytový, na farmě u Slapské přehrady. Jeli jsme oba, David se těšil jako malý, ve mně byla malá dušička. „Uvidíš, bude to krása. Vyjedeme si pak někam k lesu, budeme cválat po louce,“ říkal mi.
Nahlas jsem mu odpovídala, že to bude nádhera, ale uvnitř jsem pochybovala. Já a cvalem? Neudržím se ani na dřevěném koni z kolotoče.
Příliš pádný argument
Přijeli jsme na krásnou farmu a David se ocitl v sedmém nebi. Byli jsme hezky ubytovaní, po téhle stránce bylo všechno v pořádku. Přesto jsem celou noc nespala. Ráno se nás ujala instruktorka, nebo spíš mě. Otevřela kruhovou ohradu, kde stál nádherný kůň.
Prý hřebec. Byl opravdu hezký a ve mně se objevila jakási touha, ale opravdu jen velmi nepatrná, se na tom zvířeti projet. Ano, vylezla jsem, i když napoprvé s pomocí Davida, do sedla a pod přísným dohledem instruktorky jsem plnila pokyny.
Zachar, jak se hřebec jmenoval, kráčel dokola a já jsem vysedala, držela otěže, svírala stehna… a já už nevím, co všechno jsem musela dělat. Po hodině jsem se sesula do Davidova objetí a večer usnula jako zabitá.
Po pěti dnech se zdálo, že bych snad mohla s koněm do volné přírody. Alespoň David to vehementně tvrdil. Naprázdno jsem polkla a řekla si, že to nějak dopadne. Dopadlo, ale špatně.
Když jsme volným krokem přijížděli k lesu po louce, Zachar se lekl divokého prasete, které vyskočilo z houští, a začal pelášit pryč. Udržela jsem se na něm asi dvacet vteřin, což potom David s uznáním připomínal.
Jenomže pád na tvrdou oranici žádné ocenění nezasluhoval. Když přiletěl vrtulník, doktor zafixoval mé tělo proti pohybu kvůli podezření na zlomené obratle a já jsem strávila pár dní v nemocnici. Naštěstí se fatální zlomenina nepotvrdila, páteř byla „jen“ nalomená.
Rajtují všichni
David pochopil, že na koně už mě teď nedostane opravdu nikdo. A když jsem záhy otěhotněla, vzdal jakékoli pokusy o mé sblížení s koňmi nadobro.
Dala jsem mu tři krásné dcery, které se staly šampionkami v parkurovém skákání, a všichni si tak svým způsobem splnili své sny. I ty tátovy.
Trnula jsem, že se pod některou naší holkou splaší kůň, ale poté, co vyrostla vnoučata a samozřejmě na koních také rajtují jak posedlá, vzdala jsem i svůj strach. Ostatní členové naší rodiny se pro čtyřnohé miláčky určitě narodili.
Když někdy všechny vidím v sedlech, jak houfně vyrážejí na projížďku k lesu, mám pocit že jsem se ocitla v nějakém krásném westernu, který byl sice docela napínavý, ale přece jen, jako správný americký film, dobře skončil.
A jsem moc ráda, že ačkoli jsem kdysi Davidovi zalhala, že to takhle dobře dopadlo. Kdoví, možná, že kdybych mu tehdy svůj strach z koní přiznala už na začátku, třeba by tu teď vedle mě neseděl.
Dana (60), Praha
