Poté, co jsem ovdověla a onemocněla, jsem nedoufala, že mě ještě něco pěkného potká. Naštěstí jsem se spletla.
Prožila jsem dlouhé a šťastné manželství, které trvalo téměř třicet let. Měli jsme dva syny, kteří postupně odešli z domova a oženili se, ale stále s námi byli v kontaktu.
Zákeřná nemoc mi vzala muže
Ovdověla jsem, když mi bylo padesát tři let. Zákeřná nemoc postupovala rychle, od stanovení diagnózy do úmrtí mého milovaného manžela uplynulo sotva půl roku.
Všechno se mi hroutilo
Dlouho a těžce jsem se s tím vyrovnávala. Zůstala jsem sama. Potom jsem onemocněla i já. Výsledkem té nemoci bylo omezení mého pohybu. Já, která byla zvyklá celý život rychle a pevným krokem chodit, jsem se najednou ocitla odkázaná na francouzské hole.
Těžce jsem to nesla a nebýt synů, kteří mě navštěvovali, asi bych úplně klesla na mysli. Bylo mi jasné, že už nikdy nic nebude jako dřív. O to více jsem se vracela ve vzpomínkách k minulosti a ke všemu, co jsem prožila. Do budoucnosti jsem příliš nehleděla.
A přece se stalo něco, co můj smutný život změnilo. Jako by na zšeřelé obloze najednou vyšla duha.
Pomohla náhoda
Jmenoval se Emil, bylo mu o pět let méně. Potkali jsme se v nemocnici. Dali jsme se spontánně do řeči a zjistili jsme, že si máme o čem povídat. Svěřila jsem se Emilovi se smrtí svého manžela. On byl rozvedený a prožil si peklo se ženou, závislou na alkoholu.
Byl to krásný dlouhý rozhovor v nemocniční čekárně, ale nic dalšího jsem si od toho neslibovala. Občas to tak bývá: lidé se potkají, popovídají si a pak už se nikdy nevidí. Snad jedině náhodou.
A právě taková náhoda na sebe v případě mě a Emila nenechala dlouho čekat. Týden po našem setkání jsme se potkali v parku. Spatřil mě a zamířil ke mně. Sedli jsme si na lavičku.
Bylo nám spolu moc hezky
Bylo to, jako bychom pokračovali v tom rozhovoru z nemocnice. Cítila jsem, jak se mi ulevuje, že se můžu někomu s důvěrou vypovídat. Když jsme se pak po hodině loučili, poděkovala jsem Emilovi, že mi naslouchal, a řekla mu, že je mi s ním dobře.
Scházeli jsme se pak čím dál častěji, nyní už plánovaně. Většinou jsme seděli někde venku na sluníčku, pouze při špatném počasí jsme zašli do nějaké kavárny či restaurace. Snažila jsem se nepřemýšlet o tom, kam by se mohla tato naše setkávání nakonec vyvinout.
Víc než kamarád
Pak se mě jednoho odpoledne Emil zeptal, jestli ještě věřím v lásku. On sám prý donedávna myslel, že není možné, aby měl ještě někoho rád. Teď už si tím ale není jistý. Přiznala jsem, že i z mojí strany už jde o něco víc než o pouhé přátelské povídání.
Shodli jsme se na tom, že jsme oba asi blázni. Emil ale prohlásil, že cestu k sobě přece mohou lidé najít v kterémkoliv období života.
Jsme spolu šťastní
Bylo to něco jiného než láska v mládí. Vnímala jsem, jak se mi vrací síla a chuť do života. I když jsem nemohla pořádně chodit, v duši jsem se cítila o dvacet let mladší. Po půl roce jsme s Emilem dospěli k závěru, že se vezmeme.
Měli jsme malou, ale krásnou svatbu. To už jsme žili spolu.
Vždy stál při mně
Já jsem se musela potýkat s dalšími zdravotními komplikacemi. Trochu jsem se bála, jak bude můj nový manžel reagovat. Byl však naprosto fantastický. Podržel mě před důležitou operací i při následné rehabilitaci.
I dnes, když vám píšu svůj příběh, mám v očích slzy dojetí nad tím, jaký je Emil hodný a pozorný partner. Po svatbě mi slíbil, že udělá všechno pro to, abych byla šťastná. A já jsem!
Romana K. (60), Přerov
