Darko, můj dvouletý vlčák, zaštěkal! Ale to bylo nemožné! Starý dům byl plný zvuků, které vzbuzovaly nejrůznější představy.
Některé byly dost strašidelné. Chystala jsem se přivřít oči, otočit se na druhý bok a znovu usnout, když jsem zaslechla další sérii zvuků. Nebyl to štěkot psa. Bylo to pomalé otevírání okna či dveří do kuchyně. Vyděsila jsem se.
Popadl mě
Vstala jsem a bosýma nohama jsem prošla chodbou až do kuchyně. Ze šuplíku jsem po paměti vytáhla baterku. Světlo prolétlo přes sporák a dřez a zůstalo viset na digestoři. Pak přeskočilo na okna. Jedno bylo otevřené dokořán.
Květináče z parapetu byly odstraněné. Vteřinu před mým výkřikem se mi něčí ruka přitiskla na ústa a obtočila se paží kolem krku. Podlomila se mi kolena a já se svezla k zemi. Ale neomdlela jsem.
Poslední vteřiny?
Baterku mi ten neznámý vytrhl a posvítil přímo do mého obličeje! Vzápětí mě hrubá síla popadla ze země a přikovala mým vlastním strachem k židli. Tohle jsou moje poslední chvíle života, tikala v mém mozku palčivá myšlenka.
Zůstala jsem sedět a ani se nehnula, zatímco mi neznámý návštěvník připoutával ruce k opěradlu židle páskem, vytaženým z mého županu. „Cekni a je po tobě. Kde jsou známky?“ slyšela jsem mužský hlas. Neznámý mě znovu oslepil baterkou, namířenou na můj obličej. „V obýváku,“ pokynula jsem hlavou a mé vystrašené oči prosily o smilování.
Kradl dědovu sbírku
Žiji tu sama. Nikde ani noha. Domek po dědovi je až ten poslední ve vesnici. Dál už je jenom les. Nedovolám se pomoci! Neznámý zatím raboval zásuvky v obýváku. Do velké sportovní tašky si rval jedno album známek za druhým.
Musel jít najisto, protože v albech byly dědovy známky, které sbíral celý život. Některé měly cenu ojetého automobilu. Nechávala jsem si je jako památku na dědovu osobu nebo na horší časy.
Ozval se štěkot
Pokoušely se o mě mdloby. Pak náhle otevřeným oknem prolétl do kuchyně rychlý temný předmět. Ozval se štěkot. Darko, můj vlčák, se vřítil do obýváku a popadl neznámého lupiče za předloktí. Baterka vylétla vzhůru. Dopadla tak, že jsem viděla zápasiště.
Se strachem utekl pryč
Darko cloumal tělem nezvaného jako kusem hadru. Pak mu jeho tesáky sklouzly po předloktí ke konečkům prstů. Taška se vzácnými známkami zůstala ležet na zemi. Lupič se dal na útěk, pronásledován psem.
Podařilo se mi vysvobodit ze židle. Zdvihla jsem baterku. Z nějakého důvodu jsem se přestala bát. Mohl za to můj pes!
Bouda na dvorku byla prázdná
Ocitla jsem se na dvorku a popošla k boudě. Byla prázdná! Darko, můj skvělý pes, zemřel na kousnutí infikovaným klíštětem před dvěma roky. Dalšího psa už jsem si nepořídila. Věřila jsem, že se vrátil ze záhrobí, aby mě dále chránil proti zlu. „Díky, Darko!“ pronesla jsem a utřela si slzu, která mi stekla po tváři.
Lenka D. (56), Chomutov
