Ten stín se na mě přilepil v noci a byl neodbytný. Propadala jsem panice, zatímco hlas za mými zády se zlomyslně smál, nečekaně mě zachránila křižovatka.

Kolem zámeckého parku jsem chodila často. Pravdou ovšem je, že to bylo vždy za světla nebo jen krátce po setmění. Také jsem většinou nešla sama. Duchů a strašidel jsem se nikdy nebála, nevěřila jsem na ně.

To se ale změnilo té noci, když mi bylo necelých třicet let. Měla jsem už dvě malé děti, a ty mi tehdy hlídala máma, abych mohla na oslavu ke kamarádce.

Ozbrojená deštníkem

Tam jsem se zdržela přes půlnoc. U lahvinky dobrého vína jsem zapomněla na čas, a když se najednou otevřely dveře a v nich stál kamarádky manžel, došla jsem k názoru, že už je načase, abych vyrazila k domovu. Neměli jsme se totiž s Frantou v lásce.

Bylo několik minut po půlnoci a já musela absolvovat cestu kolem zámeckého parku. Byla jsem posilněná alkoholem, tak mi to bylo jedno. Když jsem ale míjela zámeckou bránu, nedalo si nevzpomenout, jak tam jednou našli zavražděnou ženu.

Stalo se to sice v mém dětství, ale takovou věc místní nezapomenou nikdy. „Vem si alespoň můj deštník,“ radila mi kamarádka, abych měla u sebe nějakou „zbraň“. Přišlo mi to jako náramná legrace, že bude někoho po cestě mlátit deštníkem. Vzala jsem si ho a cestou se jím oháněla jako kordem.

Myslím, že jsem si dokonce cosi prozpěvovala. Když jsem ale nahlédla zámeckou branou do parku k fontáně, měla jsem pocit, že tam vidím ve světle lampy stín.

Za normálních okolností bych utíkala pryč, ale protože jsem měla upito, tak jsem se zastavila a na podivný stín zírala.

Stín se blížil

Vypadalo to jako vysoká postava a na hlavě měla cosi jako dva růžky. Nebo snad velké špičaté uši? Mám vidiny, řekla jsem si a chtěla jít dál, když tu se ten stín pohnul. A rychle se blížil ke mně. Pohltil mě strach.

V panické hrůze jsem utíkala do kopce, kde byly domy a v nich lidi − vidina bezpečí.

Cítila jsem, jak mi někdo dýchá na záda a hrozně jsem se bála otočit. Dokonce jsem slyšela, jak se ten někdo za mnou zlomyslně zasmál. Otočila jsem se a udeřila deštníkem do prázdna. A opět jsem zaslechla ten mrazivý smích. Nikde nebyl nikdo, jen ten podivný stín na zemi.

Najednou nastal klid

Se srdcem v kalhotách a jazykem na vestě jsem běžela jako o závod a pořád slyšela jen ten strašlivý dech a smích. Tak jsem doběhla na křižovatku a bez rozhlédnutí ji přeběhla. Kdyby tam v tu chvíli něco jelo, tak jsem byla mrtvá. A najednou nic.

Stín, dech i chechot byly pryč. Kdesi jsem četla, že člověk se ducha zbaví na rozcestí, a u mě se to opravdu potvrdilo. Stála jsem tam a nemohla popadnout dech. Domů jsem už došla v klidu. Cestě kolem zámeckého parku se ale budu až do konce života v noci vyhýbat.

Milena (63), Chomutovsko