Domnívala jsem se, že láska je taková, jak ji líčí pohádky. Dva lidé o sebe usilují, překonají překážky, z čehož je nakonec patrné, že jsou si souzeni.

Uspořádají si velikou svatbu a žijí spolu šťastně až do smrti. Opravdu jsem byla přesvědčena o tom, že je to všechno takhle jednoduché. A také jsem si předsevzala, že mé srdce nezíská nikdo jiný než ten pravý.

Nikde žádní romantici

Na střední škole jsem získala přezdívku Nedobytná, na kterou jsem byla právem hrdá. Kluky jsem hodně zajímala, protože jsem se o ně, i když jen zdánlivě, vůbec nezajímala.

Postupem času mě nesmírně zklamali, a teď mám na mysli nejen těžce pubertální spolužáky, ale dokonce i studenty ze starších ročníků. Bylo mezi nimi mizivé procento romantiků.

Psaníčka, která jsem objevovala doma ve schránce nebo na školní lavici, obsahovala velké množství gramatických i stylistických chyb. A některá byla dokonce i oplzlá.

Ne že bych nechodila na rande, zkoušela jsem to celkem dost poctivě, ale pokaždé jsem se vracela s pocitem absolutní beznaděje.

Místo návštěvy představení Romea a Julie jsem se ocitala tu v opuštěné autobusové budce za městem, jindy v zapomenuté rozestavěné chatě obývané krysami. Končilo to fackou a mým urychleným odchodem z těch bohem opuštěných míst.

Jen málokdo se odvázal alespoň natolik, aby mě pozval do restaurace, o vinárně ani nemluvím.

Pro ostatní jsem byla chudinka

Spolužačky moji filozofii nechápaly, každá chtěla s někým chodit, byly přesvědčeny o tom, že není nač čekat.

Snad jen má nejlepší kamarádka se mě snažila tolerovat, ale i ona si ve třeťáku uvázala na krk jednoho, který vynikal snad jedině tím, že vypil půllitr piva na ex v rekordním čase.

I když mi bylo teprve sedmnáct, poznamenala jsem, že nechápu, k čemu to je v partnerském životě dobré. Kamarádka odsekla, že ničemu nerozumím a že ona prostě jen nechce vypadat jako chudinka, která nedokáže sbalit kluka. Při tom se na mě významně podívala.

Odmaturovala jsem, aniž jsem strávila intimní chvíle s chlapcem. Obávám se, že viděno očima vrstevníků to byla větší ostuda, než kdybych u maturity propadla.

Nečekané pozvání na oběd

Když už jsem myslela, že je všechno ztraceno, svět se mi najednou rozhoupal pod nohama. Stalo se to ve druhém ročníku vysoké školy, v menze, kde si ke mně přisedl neznámý mladík, moc hezký.

Vypadal opravdu velice dobře, a kromě toho se mi líbilo, že než si přisedl, zeptal se, zda je u mého stolu místo. Nedbale jsem přikývla. Oběd stál za starou bačkoru.

Zlostně jsem si prohlížela plátek hovězího, a můj společník jakoby mému pohledu rozuměl, poznamenal, že v restauraci na náměstí by mi to chutnalo určitě víc. Překvapeně jsem souhlasila, on se představil a prohlásil, že mě tam s radostí pozve.

Jako Alenka v říši divů

Strávili jsme spolu báječné dvě hodiny, skvěle se najedli a popíjeli moc dobré víno. Ukázalo se, že studuje literaturu. Připadalo mi, že se moje sny náhle zhmotnily, a to v době, kdy už jsem nade vším dělala kříž. Prohlížela jsem si ho jako Alenka v říši divů.

Co následovalo, bylo, myslím, nejhezčí období mého života. Navštěvovali jsme recitační večery, divadla, koncerty vážné hudby. Půjčovali jsme si knihy veršů, vyměňovali si na ně názory. Můj ctitel básně také psal, jen pro mě, jak říkal. Krásné a romantické.

Často mi je recitoval, když jsme spolu chodili domů, stejným směrem, totiž na studentskou kolej. Za těch jarních večerů svítily lampy i okna domů a z blízké hudební školy byly slyšet jednou housle, podruhé saxofon.

Probuzení ze sna

Koukala jsem na hvězdy a srpek měsíce a říkala jsem si, že nás čeká pohádkové štěstí, přesně jako z těch knížek, které mi četli, když jsem byla malá. Jednou jsem takhle seděla před kolejí na lavičce a zahalena večerní tmou labužnicky kouřila cigaretu.

Kus dál stál hlouček také přikrytý tmou, několik podroušených mládenců, typických pro sobotní večer. „Tak jak jsi daleko, co?“ halekali dva na třetího. „Jde to zatraceně pomalu,“ odvětil hlas, který jsem bezpečně poznala.

„Pověst nelhala, snad i jeptiška by byla odvážnější. Ale do konce semestru to zvládnu, přísahám.“ V odpověď se ozvalo: „To bys určitě měl. Jinak platíš basu piv, nezapomeň.“

Jediná věta

Rozkašlala jsem se. Cigareta mi vypadla z ruky. Takhle pohádky, které jsem měla tak ráda, nekončívaly. Takže nazdar. Napsala jsem své lásce dopis s jedinou větou: Tu basu piv zaplať rovnou.

A operativně jsem se přestěhovala z koleje do podnájmu, abych ho už nepotkávala.

Přinesl mi růže

Vyhledal mě ve škole. Málem jsem omdlela, když jsem ho uviděla. Roztřásla jsem se a utekla pryč jako malá holka. Moje zklamání bylo tak veliké, že už jsem s ním nemohla ani mluvit, myslím, že bych jen naprázdno sípala.

Opravdu se snažil, dokonce si zjistil můj nový podnájem a přede dveřmi pro mě nechal pět nádherných rudých růží. Darovala jsem je první ženě, kterou jsem zahlédla procházet kolem. Pevně jsem se rozhodla, že s tím zrádcem nikdy, nikdy nepromluvím.

Skončilo to svatbou

Čas letěl jako splašený, přišlo zkouškové období, v němž jsem kupodivu obstála. Pak prázdniny. Nedokážu vylíčit, jak neskutečně se mi po něm stýskalo. A když jsem jednou večer přišla domů z koupaliště, maminka mi zastoupila cestu se slovy:

„Pavlínko, přijel tvůj ženich. To ses nemohla zmínit, že se budeš vdávat?“ Seděl v kuchyni a cpal se máminými vdolky. Přivítal mě omluvným úsměvem. Kupodivu to všechno opravdu skončilo svatbou, ale až po promoci.

Pavlína K. (60), Teplice