Jsou nějaké hranice přátelství a sebeobětování? Pořád hledám odpověď. Protože ať se snažím, jak chci, výsledek je katastrofální.

Manžel už zase vztekle mlátí do nočního stolku. Když k němu ale přiběhnu, nedokáže mi říct, co se mu děje, co potřebuje. Jen mi zase sprostě nadává. Hrníček s džusem, který jsem mu přinesla, vztekle hodí na zem. Kupodivu se nerozbil.

Já ale už opravdu dál nemůžu. I  když svého Pepu neustále opravdu miluju, jsem už vyčerpaná a na dně. Dívám se na tu rozhněvanou trosku, která z něj zbyla. A kdysi mě dokázal omámit během jediného okamžiku.

Byla to vážně pravá láska

Když jsem poprvé uviděla Pepu, úplně mě uchvátil. Nejen vzhledem, i když to byl samozřejmě velký fešák. Byl ale také velice vtipný a chytrý. Dokázal bavit celu společnost, mluvit v ní o čemkoli. Po tom prvním letmém setkání jsem ho už nemohla pustit z hlavy.

Chvíli jsme kolem sebe jen tak kroužili, než jsme si konečně domluvili první rande. No a od té chvíle jsme už přes padesát let spolu. A byla to krásná léta.

Měla jsem v životě skutečně velké štěstí, že jsem hned napoprvé potkala tu pravou, velkou a jedinou lásku.Lásku, která se potká jen jednou za život.

Krásné časy plné lásky

Nemůžu si nijak stěžovat. Moje manželství bylo opravdu krásné. Samozřejmě že jsme se občas i pohádali. Nakonec jsme se ale vždy dokázali domluvit a jít dál. Naše děti tak měly doma krásné zázemí. A já manžela, kterého mi kamarádky záviděly.

Pepa totiž zůstal ozdobou každé společnosti ještě i v důchodu. Byl velmi vzdělaný, sečtělý člověk, kterého si lidé moc vážili. A rádi se s ním setkávali.

Až budeme v důchodu

Děti nám odrostly a my se s Pepou začali těšit na důchod. Měli jsme mnoho krásných nápadů, co všechno budeme dělat, kam pojedeme. Celý život se nám nemoci vyhýbaly, a tak mě nenapadlo, že s našimi plány může zamávat zrovna zdraví.

Zdálo se, že o nic nejde

Začalo to docela nenápadně, když Pepa stále něco zapomínal nebo si nemohl vzpomenout na jména svých kamarádů. Pak se ale na jednom zájezdu pro seniory ztratil v cizím městě.

Kde to jsem?

Když jsme ho konečně našli, ještě nikdy jsem ho neviděla tak zcela zmateného a naprosto dezorientovaného. Nevěděl vůbec, kde je. Od té chvíle se jeho povaha pomalu měnila, začal být nevrlý a zlostný. Lékaři mluvili o demenci, o Alzheimerově chorobě. Byla jsem zoufalá.

Musím to vydržet

Pepa už je na tom hodně špatně. Nejhorší jsou ty jeho občasné záchvaty zlosti. Vím, že se tak vlastně zlobí především sám na sebe, na svou nemohoucnost a bezmoc. Vnoučata už ale nepoznává a někdy se mi zdá, že ani neví jistě, kdo jsem já.

Děti mi říkají, že mám dát tátu do ústavu. To ale neudělám. To by Pepa nepřežil. Jsme spolu přece celý život v dobrém i ve zlém. A já ho ještě pořád miluju. Ať se děje, co se děje, musím to vydržet.

Eva H. (73), Klatovy