Vím, že jsou věci, které se nedají odpustit a zapomenout. Ale moc bych si to přála. Moc by se mi ulevilo.

Je mi tak strašně smutno, že se to vůbec ani nedá vypovědět. Sedím tu celé hodiny úplně sama. Povídat si můžu jedině s rádiem a televizí. Sama v bytě, kde jsme kdysi, celá naše rodina, byli šťastní.

Vidím tu své rodiče, jak přicházejí z práce domů, svou věčně se hihňající mladší sestru. A především naši babičku. Tichou, skromnou ženu, která naprosto nenápadně řídila chod celé domácnosti. A o nás, o své dvě vnučky, se starala s velkou láskou.

Také jsem chtěla být taková skvělá babička. Bohužel, všechno je dneska jinak.

Chtěla mít velkou rodinu

Moje dcera Irenka byla moje velké sluníčko. A především manželovo. I když jsme měli ještě syna, na svou dceru byl moc pyšný a také ji dost rozmazloval. Také já měla s Irenkou moc hezký vztah. Trochu to zaskřípalo v pubertě.

Ale pak, když dospěla, se z nás staly opravdu dobré kamarádky. Nebylo nic, co by přede mnou tajila. Mohly jsme si říct naprosto všechno. Bylo to krásné spojenectví. Znala jsem všechny její lásky, ty skutečné i platonické. Znala jsem také její tajná přání. Jedním z nich bylo mít velkou rodinu.

Byla to strašná tragédie

Bohužel plány na rodinu plnou dětí se Irence nedařily. I když ona a její muž si to ze srdce přáli. Stále nemohla otěhotnět. Dost se tím trápili. Po několika letech se to konečně podařilo. Byli jsme všichni štěstím bez sebe. Jenže pak se stalo něco hrozného.

Moje sestra se na dovolené v Chorvatsku utopila. Byla to strašná tragédie. Irenka svou tetu měla moc ráda a brala ji za svou druhou mámu. Proto ji ta zpráva strašně rozrušila. A tak, aby toho nebylo málo, týden po pohřbu o miminko přišla.

Byla to hned dvě neštěstí najednou a chvíli trvalo, než jsme se alespoň trochu vyhrabali z té nejhorší krize. Přes to všechno má dcera svůj boj o velkou rodinu nevzdávala.

Konečně jsem byla babi

Trpělivost se nakonec vyplatila. Irence se narodila krásná zdravá holčička Anička. Všichni jsme jásali a já už jsem se nemohla dočkat, až ze mě bude hlídací babička. A hned jsem se také ochotně své role ujala. Irenka byla ráda, že jí s miminkem pomáhám.

Rodiče jejího manžela bydleli dost daleko, ale my s mužem jsme to měli kousek. Můj muž byl také pyšný děda, co se naučil řídit kočárek. A já si vzpomněla na svoji babičku. Jak ta všechno zvládala a mým rodičům pomáhala. Chtěla jsem být také taková dokonalá hlídací a milující babička.

Moc dobře jsme si rozuměly

Malá Anička rostla jako z vody a byla to dost čiperná holčička. Moc dobře jsme si rozuměly a ona k babi a dědovi chodila moc ráda. Brzy měla oslavit čtvrté narozeniny. Já jsem se snažila svou babičkovskou roli zvládat co nejlépe.

A byla jsem docela pyšná na to, jak mi to jde. Hlídala jsem, jak jen to šlo, a tak byla spokojená i moje dcera, která měla více času na sebe a na manžela. Jednou jsme zase šly spolu s vnučkou, jen my dvě samy, nakupovat.

Byl to docela malý okamžik

Nákupy s babičkou, ty Anička doslova a do písmene milovala. Věděla, že jí z toho vždy něco kápne. Kdyby šel i děda, bylo by to trochu horší. Ten nerad kupoval nějaké zbytečnosti. My dvě jsme si povídaly o tom, co budeme vařit.

Blížily jsme se k přechodu, kde byla červená na semaforu. Anička najednou uviděla na druhé straně silnice naši sousedku s novým pejskem, roztomilým štěnětem, které Anička milovala. A se kterým si často hrávala u nás před domem.

Ačkoli jsem ji pevně držela za ruku, než jsem stačila cokoli udělat, vytrhla se mi, zavolala na psa a skočila do silnice. Přímo pod jedoucí auto. Anička srážku s jedoucím vozem neměla šanci přežít.

Osud nás zkoušel dál

Mě odvezli do nemocnice, protože jsem se úplně zhroutila. Nevěděla jsem, jestli je den, nebo noc. Jen mi bylo divné, že za mnou nikdo nepřišel. Nikdo mi nic neřekl. Vše jsem se dozvěděla až doma.

Moje dcera řekla mému muži, že už mě nechce ani vidět, že je to moje vina, že Anička nežije. Ani na pohřeb jsem nesměla jít. Sama jsem cítila velkou vinu, že jsem nedokázala tříleté dítě uhlídat. Ale doufala jsem, že dcera se tolik nezatvrdí.

Myslela jsem si, že je to jen dočasné, že je z té tragédie stále ještě v šoku. Že všechno bude mezi námi zase aspoň trochu jako dřív.

Definitivně sama

Tím, jak jsem se trápila, trpěl i můj manžel. Jeho srdíčko to nevydrželo. Doufala jsem, jak by si to on jistě přál, že se na jeho pohřbu s dcerou usmíříme. Bohužel se tak nestalo. Vůbec se se mnou nebavila. Všimla jsem si jen jejího zvětšujícího se bříška.

Ještě se dočkáme miminka, napadlo mě hned. To by děda koukal. Jenže radost rázem vystřídal smutek. Mne už žádné miminko přece nečeká. Já už svoji roli babičky dohrála. A vlastně už pro nikoho nejsem ani máma. Jsem definitivně sama.

Magda B. (59), Blansko