Jarda většinu života pracoval v kanceláři, pak chtěl odejít do předčasného důchodu. Syn ho přesvědčil, že není tak starý, aby nemohl řídit tramvaj.

Můj muž vystudoval střední průmyslovou školu dopravní. Jeho největším životním přáním bylo jezdit na mašině. To se mu ale nikdy nesplnilo, na vláčky se mohl akorát tak dívat ze své kanceláře.

Syn jej povzbuzoval

Ne, že by na to neměl, ale okolnosti tomu nebyly nakloněny, nemohl pracovat na směny kvůli rodinným problémům. Tak skončil jako kancelářská myš na dlouhých osmatřicet let. Jediné, co tak mohl řídit, bylo auto − naše a služební.

Mašinky a tramvaje ho ale dál fascinovaly, chodil za nimi alespoň do muzea. Tak mu uběhl život na jednom fleku. Myslel si, že to už doklepe, když ho v rámci snižovaní stavu deset let před důchodem vyhodili.

Z mého aktivního manžela se stala apatická troska. Naštěstí zasáhl náš syn, který do svého otce hučel, aby oslovil dopravní podnik, kde by mohl pracovat jako řidič tramvaje. „Na to já přece ve svém věku nemám!

Jsem starý, nemocný a nemožný!“ vykřikoval můj choť a tvářil se, jako by už neměl dožít rána.

Ani zdaleka na tom nebyl špatně, psychika však udělala své. Tak ho syn jednoho dne, kdy Jarda zase kňučel jako pes a litoval se, že je na odpis, naložil do auta a odvezl k lékaři.

Raduje se dodnes

Ten ho poslal na řadu vyšetření, která ukázala, že je můj choť zdravý jako řípa. Náladu mu to sice zvedlo, ale odvahu zajít na dopravní podnik nedostal. Museli jsme ho tam doprovodit oba – já i syn. Jarda tu práci dostal. To bylo radosti! Byl to najednou nový člověk.

Můj muž byl opět plný života, optimismu, samý úsměv a radost ze života. Omládl mi před očima a zase ho začalo bavit žít. Ukázal se postupně jako skvělý pracovník, a když přišel jeho čas odejít do důchodu, rozmyslel se a zůstal na svém postu řidiče i nadále.

Na sedadle v tramvaji jen kvete a cítí se být užitečným. Já si už užívám důchodu naplno, starám se o naši zahrádku a taky o vnoučky.

Vede se nám dobře a jsme i se sedmdesátkou na krku zdraví, protože si díky tomu, že můj muž stále vydělává, můžeme dopřát každý rok dovolenou u moře.

Jarmila (69), Praha