Bouřka nás zastihla v lese. Chtěly jsme se ukrýt, ale v poslední chvíli nás zastavila divná žena. A poté zmizela jako pára na hrncem.

Stalo se to dávno, měla jsem zrovna po střední škole. Čekaly mě poslední prázdniny a po nich nástup do zaměstnání. Přišlo mi tehdy vhod, že spolužačka Katka vymyslela výlet na chalupu jejích rodičů do Lužických hor. Byla to chalupa na konci malé vísky, v podstatě na samotě.

S dvěma dalšími spolužačkami jsme dojely do Děčína a tam nastoupily na autobus. „Až vystoupíte z autobusu, přejdete silnici a půjdete do kopce,“ popsala nám Katka cestu. „Půjdete mezi domy, pak chvíli lesem, až narazíte na naši chaloupku. To nemůžete minout,“ zněly instrukce.

Kam se schovat?

Byl krásný letní den. Všechno bylo tak, jak říkala Katka. S batohem na zádech jsme se vydaly po lesní cestě do mírného kopce. Slunce se najednou schovalo za mraky a těžké dusno naznačovalo, že se blíží bouřka.

V dálce zaburácel hrom, spadly na nás první kapky a my začaly přemýšlet, kde se schováme. To už jsme se blížily k mýtině a z dálky uviděly posed pro myslivce. Napadlo nás, že se schováme pod něj. Už jsme se chystaly rozběhnout, když najednou proti nám z lesa vylezla žena.

Chrání pocestné?

Byla divně oblečená, na hlavě šátek a na zádech nůši. „To se ještě používá?“ vyjekla jedna ze spolužaček. Když nás ta žena uviděla, zarazila se a upřeně se na nás zadívala. „Potřebujete něco?“ zablekotala jsem.

Stařenka zvedla varovně prst a ukázala k posedu: „Tam nechoďte!“ Otočily jsme hlavy směrem k mýtině a v tom se zablesklo. Pod ránou se zachvěla zem. Blesk zasáhl strom u posedu, a jeho část se zřítila přímo tam, kde jsme se chtěly skrýt.

„To jsme měly kliku! Ještě, že jsme tam nešly!“ říkaly jsme. Když jsme se otočily k té ženě, abychom jí poděkovaly, nebylo po ní ani památky. Doslova se vypařila. Byla to snad nějaká dobrá víla, která chránila pocestné? To jsme se nikdy nedozvěděly.

Iva (64), Ústí nad Labem