Dlouho jsem se lásce vyhýbala, měla jsem své pracovní ambice a nehodlala se jich vzdávat. Zamilovala jsem se, když jsem to nejméně čekala. Přišlo to jako blesk z čistého nebe.

Vyrůstala jsem na vesnici. Rodiče měli statek, dobytek a pole. Táta byl profesí zahradník, máma kuchařka. Všechen svůj volný čas jsme trávili na našem statku. Starali jsme se o kozy, krávy, prasata, slepice a měli jsme i dva krásné koně.

Netrávila jsem nikdy volno jako většina mých vrstevníků na tanečních zábavách nebo v kině. Neměla jsem na to čas. Hřebelcovala jsem koně, dojila krávy, starala jsem se o to, aby měla prasata a slepice co žrát, k tomu jsem pomáhala mamince vařit.

Zase se vrátím

S tátou jsem pracovala na zahradě i na našem políčku. Ve skleníku měl taky plno rajčat a okurek, kterých jsme měli jeden čas tolik, že jsme je i prodávali. Jezdila jsem s tátou na trhy časně ráno v neděli, dlouhé vyspávání jsem neznala.

Dělala jsem zkrátka všechno, co bylo zrovna nutné. „Ty jsi taková holka pro všechno,“ řekl jednou celkem trefně jeden z máminých známých. Bavilo mě to, ale ve skrytu duše jsem toužila po jiném životě.

Chtěla jsem vystudovat vysokou školu a poznat ruch a možnosti velkoměsta. Když mi bylo patnáct a rodiče si malovali, že vychodím nějaký učňák a stanu se třeba kuchařkou jako maminka, vyvedla jsem je z míry.

„Mami, tati, chci se odstěhovat a jít na gympl a potom na vysokou školu,“ oznámila jsem jim své záměry. Byl z toho hrozný povyk. Maminka plakala, prý že si nedovede představit, že její holčička už nebude doma.

A táta nadával, že jim s hospodářstvím nikdo nepomůže, když si budu studovat nějakou nesmyslnou školu. Měla jsem hrozné dilema. Na jednu stranu mi bylo líto rodičů, protože táta měl pravdu. „Měla bys zůstat tady, udělat si učňák, jako já s maminkou.

Potom si vzít nějakého šikovného mládence a pomáhat nám na statku,“ vtloukal mi do hlavy, ale ve mně se to příčilo. Nechtěla jsem zůstat doma na zapomenuté vesnici, aniž bych poznala okolní svět. Maminka se nakonec s mým plánem smířila rychleji.

„Vždyť já se zase domů vrátím,“ slíbila jsem, jako když šel hloupý Honza do světa. S nacpaným batohem jsem zamykala vrátka mé rodné chaloupky u lesa a poprvé odjízděla na internát. Čekal mě první ročník na gamnáziu.

Vysoké ambice

Uběhlo pár let. Když jsem dokončila gympl, dostala jsem na vysokou školu. Naši mi můj tehdejší odchod už dávno odpustili a byli na mě i náležitě hrdí. Na vztahy jsem neměla vůbec čas. Nevadilo mi to, muže jsem nepotřebovala, soustředila jsem se jenom na školu.

A láska? Co je to láska? Říkala jsem si tehdy. Moje kamarádka z vysoké Blanka mi navíc dost notovala: „Chlapi jsou k ničemu, jenom trápí naše srdce.“ Blanka měla hodně zkušeností, a co vím, všichni jí vždycky zlomili srdce. A to jsem zažít nechtěla.

Bylo ale jasné, že si o mě v tomhle směru dělali rodiče vážné starosti. Doufali, že už dávno budu vdaná a jim bude po dvoře pobíhat první vnouče. Jenže já jsem se nezajímala o nějaké známosti, zkrátka jsem chtěla něco dokázat.

Věnovat se svědomitě práci, získat uznání, a pak se vrátit domů a pomáhat stárnoucím rodičům s hospodářstvím, to byl můj plán. Kdybych se ale někdy vdala, chtěla bych jet k oltáři na koni, na mém běloušovi. Tajně jsem si mnohokrát představovala, jaké by to asi bylo.

Na všechno znal odpověď

Když jsem dostudovala vysokou školu, začala jsem pracovat na učilišti, kde jsem vyučovala český jazyk a vedla čtenářský klub. Byl to dobrovolný spolek, ale přesto na něj chodilo dost chlapců, které vlastně ani knihy nezajímaly.

Chodili tam vlastně jen vyrušovat, což mě rozčilovalo. Zvlášť jeden z nich mě hodně zlobil, protože chodil pořád pozdě a vypadalo to, že jsou mu nějaké povinnosti úplně cizí.

Jmenoval se Petr, v hodinách si hvízdal, ale pokaždé, když jsem se ho na něco zeptala, na všechno znal správnou odpověď – na rozdíl od svých spolužáků.

O čtenářský klub pomalu upadal zájem, když studenti zjistili, že to není jen „ulejvárna“, jak si mysleli, ale taky tam musí něco dělat.

Můj Romeo?

Bylo to na Mezinárodní den žen, kdy jsme zrovna měli mluvit o anglické literatuře a knize Romeo a Julie. Na čtenářský klub ten den nepřišel vůbec nikdo, kromě Petra. Přinesl mi dokonce kytici. Cítila jsem lehkou nervozitu.

Líbil se mi, ale byl to můj student, navíc podstatně mladší. „Děkuju,“ špitla jsem. „Pro krásnou učitelku, váš Romeo,“ dodal. Tomu jsme se zasmáli, protože to trochu uvolnilo atmosféru.

Ptala jsem se Petra, proč byl na hodinách předtím tak nezdvořilý a on řekl, že je třeba zachovat si před ostatními tvář. Ale že ho knihy baví, a rád by si o nich se mnou víc povídal.

A tak se naše sezení změnily postupně v tajné procházky a výlety do přírody, kde jsme mluvili nejen o knihách. A já se do svého mladšího studenta postupně zamilovávala… Petr byl kluk sice z města, ale uměl přiložit ruku k dílu.

Byl zároveň hodně sečtělý, měl rád přírodu a zvířata, ale co bylo nejdůležitější, chtěl být se mnou.V době, kdy jsme se seznámili, měl půl roku do dokončení učiliště.

Jako z románu

Přála jsem si, aby ještě studoval, protože byl velmi chytrý a myslím, že by ho škola i bavila, ale on chtěl být se mnou. Naši známost se nám dařilo tajit. Když dokončil učňák, bylo mu osmnáct a mně téměř dvacet sedm let.

Rozhodli jsme se, že se vezmeme a odstěhujeme k nám na vesnici. Oba jsme se báli, že po dokončení školy, by naše zakázaná láska mohla prasknout. Naši byli z Petra nadšení a vůbec jim nevadilo, že je mladší. Mé mamince se můj nápadník naopak moc líbil. Říkala:

„Petr má moc hodné oči, to je vždy dobré znamení.“ Na svatbu jsem přijela na svém krásném koni, jak jsem si vysnila. Hostina proběhla na naší zahradě, podél které tatínek vysázel překrásné růže. Říkali nám Romeo a Julie, akorát s dobrým koncem.

S Petrem máme dvě krásné děti a už i dvě vnoučátka, které si užíváme. Věkový rozdíl, který mezi námi je, jsme nikdy neřešili a nikdy nás nerozděloval. Své profesní ambice jsem si vybila založením rodinné firmy, která stále šlape, a na vesnici jsem už zůstala.

Věřím, že kdybych tenkrát nepotkala Petra, takhle šťastná bych se nikdy cítit nemohla.

Ladislava (68), střední Čechy