Domů     Viděl ducha mého muže
Viděl ducha mého muže
3 minuty čtení

Když mi zemřel manžel, nemohla jsem se zbavit pocitu, že ho stále cítím. Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Tušila jsem, že bych byla za blázna.

S mým mužem Standou jsme spolu byli více než čtyřicet let. Zažili jsme jak to dobré, tak to zlé. Stáli jsme si bok po boku celý život. Nikdy jsem si neuměla představit, že přijde den, kdy se budeme muset rozloučit.

Jeho smrt mě zlomila

Manžel byl o deset let starší než já. Když dostal zákeřnou a doposud nevyléčitelnou rakovinu, bála jsem se nejhoršího, což se nakonec také stalo. Vždycky jsem si myslela, že umřeme spolu. To, že odešel jako první, mě velmi ranilo.

Ze dne na den jsem si připadala opuštěná a zbytečná. I když se celá rodina snažila, k tomu, aby zaplnili moje srdce zející prázdnotou, to nestačilo. Zůstala jsem bydlet v našem domečku a doufala, že ta ukrutná bolest časem otupí.

Děly se podivné věci

Už pár měsíců po pohřbu jsem často měla pocit, že manžela cítím. Třeba když jsem prošla kolem křesla, kde tak rád sedával. Najednou se mi stalo, že jsem zakopla o něco neviditelného. Jako kdyby v těch místech měl nohy.

Jindy, když jsem se vracela za tmy domů, svítila v jeho pokoji lampička. Sotva jsem vešla, světlo zhaslo. Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Všichni by to svalovali na stesk. Já však někde uvnitř sebe cítila, že tu Standa pořád je.

Na hrob jsem mu chodila zpravidla jednou měsíčně. Hřbitov leží v odlehlé části vesnice a není možné, abych tam chodila denně. Většinou jsem tam chodila večer, kdy jsem měla jistotu, že tam nikdo nebude. Sedávala jsem u jeho hrobu a povídala si s ním. Při jedné návštěvě se stalo něco, co mi pomohlo bojovat s tou bolestí.

Viděl muže se lžící

Seděla jsem u manželova hrobu a kolem pobíhal malý chlapec. Lezl mi na nervy, ale křičet jsem na něj nechtěla. „Ten pán s lžící v ruce se na vás směje,“ zvolal mi za zády. „Jdi pryč, chlapče, tady není hřiště,“ okřikla jsem ho. „Teď se zase usmál.

A proč má v ruce tu lžíci?“ nedal mi pokoj. „Jaký muž? Kde ho vidíš?“ zeptala jsem se. „Tady, za tou deskou,“ řekl a běžel mi místo ukázat. „Vy ho znáte?“ otázal se a já najednou uviděla mlhavou postavu, jak sedí na zemi a směje se. Byl to vážně můj Standa.

Stále je se mnou

Chlapec stále dotíral otázkou, proč má v ruce tu lžíci. „Každé jídlo jedl výhradně lžicí,“ špitla jsem. V tu chvíli mi došlo, že nejsem blázen. Ty pocity, které jsem doma měla, byly opravdové. To, že ten malý chlapec mého muže viděl, pro mě byla jasná zpráva.

Říká se totiž, že malé děti vidí víc, než si myslíme. Teď každý večer usínám s blaženým pocitem, že je manžel pořád někde poblíž.

Soňa L. (71), Brněnsko

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Tušila jsem, že s naším domem není něco v pořádku. Jako dítě jsem dokonce viděla ducha. Měla jsem ale zbraň v podobě hudby. U nás bylo vždycky něco jinak. Domem se často linuly neznámé zvuky. Praskající podlahové parkety či noční rozsvěcení světel nebylo nic neobvyklého. Někdy bych dala i ruku do ohně za to, že se v domě někdo prochází. Abych všechny ty zvuky přehlušila, naučila jsem se usín
5 minut čtení
V době, kdy jsem přestala věřit té nepříjemné věštbě, přišel šok ze strany, odkud bych to bývala nikdy nečekala! Kam až mi paměť sahá, moje kamarádka Vlasta se vždycky zajímala o výklady snů, čtení z ruky, astrologii a další podobné věci. Vykládala sobě i známým Na střední škole dokonce začala sama vykládat – nejprve karty jen pro sebe, později i pro svou rodinu a okolí. Její věštění jí s
3 minuty čtení
Když jsem přišla o muže, vnuk mi daroval k narozeninám kotě. I když kočky ráda nemám, nakonec jsem za ni byla ráda. S manželem jsme vychovali dceru Soňu, která nám dala tu největší radost – vnouče. Erik je mým světlem. Miluji ho celým svým srdcem. Byl vždy trochu jiný než ostatní děti v jeho věku. Chce znát odpověď na otázky, které mně samotné dělají problém. Je nebývale zvědavý a chytrý. Ta
3 minuty čtení
Netušila jsem, jak krásně dokáže podzimní příroda kouzlit. Při tom pohledu jsem zapomněla na smutek a starosti. Mé nemocné tělo se jako zázrakem začalo léčit. Když jsem se vdala podruhé, tak mi bylo pětačtyřicet let. Děti jsem už měla velké a můj druhý muž také. Další jsme neplánovali. Byl to pro mě tehdy náročný rok, protože se na nás začaly sypat problémy ze všech stran. Nejhorší bylo, že se
3 minuty čtení
Jako malá holčička jsem slýchávala, že dům mých prarodičů přitahuje neštěstí a straší v něm temný stín. Málem jsem té povídačce uvěřila také. Když jsem byla malá, bydleli jsme v domě u prarodičů, protože mí rodiče tehdy jako chudí novomanželé neměli na bydlení. Babička mi tehdy vyprávěla o zlu, které v domě sídlí. Jako dítě jsem valila oči a všemu věřila. Prateta i místní mi to potvrdili. Ka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.