Nikdy by mě nenapadlo, že jen tak, jakoby mimochodem vypuštěná lež, dokáže udělat v mém životě naprostou paseku. A už se to nedá napravit.

Syn už netrpělivě přešlapuje před domem na chodníku. Auto má plně naložené mými věcmi a spěchá do práce.Vím, v posledních dnech to se mnou neměl vůbec jednoduché. Pomáhal mi, jak se dá. Ještě že mám jeho a jeho rodinu.

Jinak by snad život pro mě úplně ztratil smysl. Teď tu bezmocně a bezradně stojím v prázdném bytě a nedokážu jen tak zavřít dveře a odejít. Zůstává tu totiž příliš mnoho vzpomínek, které se prostě nedají jen tak vymazat a zapomenout.

Jsou hluboko vryté do paměti. A většinu mého života to byly vzpomínky krásné.

Odteď jsme navždy spolu

Radka jsem poznala na jedné dovolené u moře v Bulharsku. Bylo nám dvacet a oba jsme se zamilovali. A jak se brzy ukázalo, nešlo jen o nějaký letní románek, který by s odjezdem domů pomalu vyšuměl.

Vztah nám vydržel až do příštího léta, kdy jsme už k moři jeli spolu. Na té naší první společné dovolené mě Radek požádal o ruku a na jaře jsme se vzali. Našli jsme si i slušný pronájem a začali společný život.

Naše krásné hnízdečko lásky

Byl to právě tento byt, který nyní opouštím. Dva velké pokoje, prostorná kuchyň a předsíň. A ještě k tomu balkon. Který, pro mě, milovnici květin a bylinek, byl hotový poklad. Byli jsme oba doslova nadšení. Moc peněz jsme na zařizování ale neměli.

Ale ani to nás nedokázalo rozházet. Vždyť o nic nešlo. Zpočátku přece stačila postel, židle, stůl a nějaký věšák na oblečení. Postupně jsme ale z každé výplaty koupili nějakou další součást výbavy do naší domácnosti. S něčím pomohli rodiče.

Nikdy se neodstěhujeme

Postupem času jsme si byt pěkně načančali, a když přišly na svět děti, udělali jsme i větší rekonstrukci a jeden pokoj předělili, aby i Petřík a Anička měli své soukromí. Nikdy jsme netoužili po tom, mít větší a lépe zařízený byt.

Žili jsme si takový normální, obyčejný život. Bylo nám spolu dobře. Náš byt byl náš domov, naše jistota a zázemí. S Radkem jsme se měli pořád rádi a bylo nám spolu dobře.

Štěstí nedávej nikdy najevo

S Monikou jsme se začaly přátelit v tělocvičně. Obě jsme měly malé děti a snažily jsme se získat zpět svou kondici a postavu. Staly se z nás časem důvěrné a dobré kamarádky. Byla jsem moc ráda, že mám kamarádku, se kterou můžu o všem mluvit.

Monika byla pozorný posluchač. Bohužel ale měla jednu velmi nepříjemnou vlastnost, moc ráda byla středem pozornosti. A to tím, že dokázala o všech a o všem kolem sebe všechno zjistit a pak také ve správnou chvíli „prodat“ .

A lidé kolem ní samozřejmě všechny ty zaručené zprávy a drby s nadšením doslova hltali. Sice mi to na Monice vadilo, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost.

Byla jsem naivní

Občas jsem jí sice vytkla, že si k těm svým drbům sem tam něco přidá, aby to bylo „peprnější“, ale nechtěla jsem se s ní kvůli tomu dohadovat. Navíc Monika neprocházela zrovna dobrým obdobím.

Rozváděla se, její jediná dcera otěhotněla neznámo s kým a s Monikou se neustále jen hádala. Chtěla jsem ji trochu podržet, tak jsem ji častěji zvala k nám domů a někdy s námi jela i na chatu. Nechtěla jsem, aby byla sama a utrápená.

To je závist, děvenko

Vůbec mě nenapadlo, jaké následky bude mít ta moje dobročinnost. To, že lépe nahlédla do mého soukromí. Monika se celkem netajila tím, že mi závidí moji rodinnou pohodu, skvělého manžela, se kterým se stále milujeme.

Říkala ale, že závidí v dobrém, že mi to štěstí přeje. Jenže v duchu už zřejmě spřádala zlé plány. V práci jsem totiž měla kolegu, se kterým jsme seděli v jedné kanceláři. Byl to pohledný chlap, asi o patnáct let mladší než já a ohromně vtipný.

Občas jsme spolu zašli na oběd nebo po práci na skleničku. Nic víc. V zaměstnání na mě byl velký tlak od mladé šéfky, procházela jsem menopauzou a potřebovala jsem se trochu odreagovat. Ta sklenka po práci a trocha smíchu navíc, to byl skvělý relax.

Proč to všechno?

Samozřejmě že ta pomluva, co z úst vypustila Monika, o tom, že jsem si našla mladého zajíčka, milence, se k manželovi brzy donesla. Nějaký čas to v sobě dusil, dokonce mě sledoval a vyfotil mě s kolegou při přátelském rozhovoru.

S tím pak přišel spolu s tvrzením, že jsem Monice vykládala, jak se mi ten můj milenec líbí, jak je zábavný a skvělý. Můj vždy tak klidný a rozvážný manžel byl hrozně rozčilený a nechtěl vůbec poslouchat mé vysvětlení. Nakonec hádku ukončil odchodem a prásknutím dveří.

Už mu to nevysvětlím

Radek po té hádce sedl bezmyšlenkovitě do auta a někam jel. Kam chtěl dojet, nevím, bohužel cestou havaroval. Po několika dnech v kómatu v nemocnici zemřel. Už jsem mu nemohla říct, jak moc ho miluju a že bych ho nikdy nepodvedla.

Po pohřbu jsem se rozhodla z bytu odejít. Bez Radka tam už žít nedokážu. A Monika? Ta mi přišla vyjádřit soustrast a dělala, jako by se nic nestalo. Konečně jsem s ní dokázala vyrazit dveře.

Libuše V. (59), Zlín