Bývala jsem kliďas, takový, jak se říká, že od kosti. Možná se to říká spíš o dobrácích, ale jak manžel tvrdí, i tohle na mě dost sedí.

Nemůžu říct, že by mi štěstí v životě nepřálo. Mám hodného chlapa, který doma zastane spoustu práce. Na své dva syny jsem náležitě pyšná. Ten starší se už oženil, a tak jsem i babičkou.

Jasná věc

Můj poklidný život narušila nenápadná událost. Při jednom z nákupů mi prodavačka doslova vnutila stírací los. Bránila jsem se tomu, protože hazard se v naší rodině nepěstuje.

Ale ona byla neodbytná, prý to žádný hazard není, je to jenom hra, která může skončit s velice dobrým koncem. Nechala jsem se ukecat. Prý se mi tahle investice mnohonásobně vrátí, tak ať jsem šťastná. „Já ale jsem,“ pokusila jsem se naposledy vzdorovat.

„Tak budete ještě víc,“ nedala se zase prodavačka. Jako kdyby ona měla být nějakým andělem, který mi opravdu velké štěstí zprostředkuje.

Zase řeším cizí problém

Na ten los jsem cestou domů zapomněla. Potkala jsem totiž známou Vendulu, která mi vykládala zase o tom svém chlapovi. Už z něho byla na mrtvici, jak prohlásila. Já jí dělávám vrbu. Ona se vypovídá a pak se zase k tomu svému chlapovi vrátí.

Myšlenka, že by od něho odešla, ji nenapadla. Když jsem se zase o té možnosti zmínila, vypadala Vendula vyděšená.

„A kam bych tak asi šla?“ Zírala jsem na ni, než jsem pochopila, že Vendule stačí ta vykecávací terapie na ulici, ale jinak bude zase všechno při starém.

A protože se mi pak honily hlavou myšlenky, zda si někdy Vendula uvědomí svoji cenu a dá tomu chlapovi vale, los se mi z hlavy nějak vytratil.

Ztratil se

Vlastně se mě na los zeptal až manžel. Prý potkal tu prodavačku a ona byla zvědavá, jestli štěstěna zafungovala. „A ty potřebuješ něco vyhrát?“ byla jsem překvapená. Vrtěl hlavou. „Já jenom říkám, že ta ženská byla zvědavá, nic víc,“ mávl rukou.

A já si uvědomila, že ten los nemám. Nevybavovala jsem si chvíli, kdy bych ho vytahovala z tašky, třebaže nákup jsem už dávno uklidila na místo. Vrtalo mi to hlavou. Přece nejsem ve stavu, kdy si už přestávám pamatovat věci.

Hledání bylo marné

Podívala jsem se k peněžence, ale pak jsem usoudila, že ta kartička byla větší, takže k penězům jsem ji dát ani nemohla. Prošacovala jsem si kabát. Nic. „Tak to je asi osud, abych přece jen nic nevyhrála,“ vzdychla jsem. Manžel mě chvíli pozoroval.

„A ty snad chceš něco vyhrát?“ rýpnul si. Kousla jsem se raději do rtu, abych mu tu poznámku nevrátila. Sama jsem si za to přece mohla. „Tak řekneme té provavačce, že to nebyl los s výhrou,“ rozhodla jsem se. Nechci být před ní za blbce.

„Když myslíš,“ dumal manžel. „Uděláme rekonstrukci,“ dodal. „Jako ve správné detektivce. Zločin se přece takhle řeší.“

Budeme slavit

Připadala jsem si dost provinile, skoro jako zločinec. A o co vlastně šlo? Los, který jsem někam založila! Svět by se přece nezbořil! Vařilo to ve mně, ale mlčela jsem. Manžel se však do role vyšetřovatele úplně ponořil. Začal mi klást otázky.

„Když jsi přišla z nákupu, co jsi udělala?“ „Sundala jsem si- kabát!“ odsekla jsem. „Tak jo. A dál?“ „Mouku a cukr dávám do komory,“ ukázala jsem směr. Prohledal všechny police, ale los tam nebyl. „A co jsi ještě kupovala?“ „Máslo!“ Otevřel ledničku.

V horní poličce ležel ten zpropadený los. „Tak stírej,“ zavelel manžel. Setřela jsem políčka. „Budeme slavit,“ vydechla jsem úžasem.

Helena S. (65), Příbram