Nastěhovala se do našeho domu, a od té doby jsem začala procházet děsivými stavy. Vždycky na mě zírala svýma uhrančivýma očima.

S manželem a dětmi jsem si žila dobře. Měli jsme hezký byt v paneláku, já práci, která mě bavila, manžel dobře vydělával a obě děti byly šikovné. Tak tomu bylo do té doby, než se do našeho domu nastěhovala podivná matka samoživitelka.

Párkrát jsem ji viděla, jak sbírá za domem na louce nějaký plevel. Asi byliny, které sušila a vyráběla lekt­vary. Jednou mi nabízela pro moje děti, když měly kašel, nějaký sirup, ale já ho odmítla.

Pronikavý pohled

Vycházeli jsme s ní bez problémů. Až do té doby, než se naše děti a ty její popraly na hřišti. Tehdy jsem jí vmetla do tváře, co je zač. Mlčela, dívala se na mě pronikavým pohledem. Až mě zamrazilo.

Pak se otočila a beze slova odešla. A od té chvíle to začalo. Ráno jsem vstala a už na mě padla únava. Hrozný pocit slabosti. Musela jsem se přidržet stolu, abych neupadla. Jedno nedělní dopoledne jsem seděla s dětmi na hřišti před domem.

Cítila jsem upřený pohled v zádech. Chtěla jsem se otočit, ale z nějakého důvodu jsem nemohla. Jen s vypětím sil jsem vstala, zavolala děti a chtěla jít domů. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem stát v okně tu ženskou. Pozorovala mě.

Konečně to přestalo

Pak jsme jeli na dovolenou a problémy zmizely. Jen jsme se vrátili domů, byly zpátky. Druhý den po návratu mi musel manžel volat záchranku. V nemocnici neobjevili vůbec nic. Vypadala jsem jako hypochondr. Manžel mě přivezl domů a já se před našimi dveřmi potkala se sousedkou.

Naše oči se střetly a já se sesunula k zemi. Když jsem se probrala, stál nade mnou vyděšený manžel a taky ta strašlivá ženská. „Tak co? Ochutnáte konečně můj čaj? Postaví vás na nohy!“ řekla. Kývla jsem. Ty stavy slabosti se už pak nikdy neopakovaly.

Marcela (64), Zlín