Vlaďka a já jsme byly nejlepší přítelkyně. Nebylo mezi námi nikdy žádné tajemství. Přála jsem si, aby to tak zůstalo napořád, ale k jedné z nás se štěstěna na dlouho otočila zády.
Znaly jsme se od školky. Vlaďka byla sirotek, o kterého se starala jedna starší bezdětná paní. Já jsem byla z dobré rodiny, můj otec byl taxikář, maminka pracovala na úřadě. U nás doma vládla pohoda, rodiče se měli rádi, nikdy se nehádali.
Vlaďka k nám často chodila. Za domem jsme měly naši tajnou skrýš. Byla to vždy veselá a milá dívka, měla ráda zvířata. Jednou na naše tajné místo donesla štěňátko, které prý někdo nechal u popelnic. „Je jako já, bez domova,“ říkala.
„Ale ty přece máš domov a o víkendech můžeš chodit k nám,“ konejšila jsem ji a hned večer domluvila doma, že s námi bude Vlaďka trávit víkendy. Rodiče souhlasili.
Jako sestry
Byli jsme jedna velká rodina. Akorát bez pejska, ten musel vždy zůstat u Vlaďky doma, protože táta měl na psí srst alergii. S Vlaďkou jsme říkaly, že jsme jako sestry. Měly jsme i narozeniny jen pár dní od sebe.
Naši rozhodli, že uděláme společnou oslavu narozenin u nás doma. Maminka ale pár dní předtím onemocněla a musela zůstat v posteli, a tak vymyslel táta náhradní program. Šli jsme do kina, pak na bruslení a nakonec nám koupil veliký narozeninový dort.
Už to není jako dřív
„On je jako můj opravdový táta. Závidím ti ho,“ vzlykala dojetím Vlaďka, když jsme se loučily. Byl to báječný den, říkala jsem si, i když byly momenty, kdy jsem na Vlaďku trochu žárlila já.
Přece jen se k ní táta choval víc mile než ke mně, nebo se mi to jen zdálo? Když mi bylo patnáct, naši se rozvedli. Zničehonic se mi rozpadl můj dokonalý rodinný přístav. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se to někdy mohlo stát. Měli se přece tak rádi…
Maminka ale tátu začala obviňovat, že ji podvádí, zaslechla jsem to, když jsem tajně poslouchala za dveřmi ložnice. Táta všechno popíral a k tomu začal pít. Nechtěla jsem ani vědět, kdo má pravdu.
Ztratila jsem idylický domov, jediným útočištěm mi byla naše tajná místa s Vlaďkou. Scházely jsme se tam pravidelně každou sobotu a neděli večer a dlouho si povídaly.
Vlaďka si ale v té době našla nějakého kluka, u kterého začala přespávat a našich společných setkání bylo čím dál tím míň. Už nic nebylo jako dřív.
Kdo je ten kluk?
S Vlaďkou jsme se začaly odcizovat. Dokonce mi ani nechtěla říct, s jakým klukem to chodí. Poprvé měla tajemství. Pojil nás už snad jen učňák, na který jsme se obě rozhodly jít. Plánovaly jsme si, že se vyučíme kadeřnicemi a potom si založíme společný salon.
I tahle představa se ale najednou začala vzdalovat. V té době za mnou přišla i se svým pejskem a požádala mě, zda bych se o něj nemohla starat já. „Můj přítel je na něj alergický, nemůžu si ho už nechat a na ulici zůstat nemůže,“ prosila.
Moje maminka se sice psů bála, ale když viděla jeho smutné oči, nakonec souhlasila. Koneckonců, už s námi nebydlel táta, který měl na jeho srst alergii, takže nebyl problém, aby u nás Fido bydlel. Vlaďka mi byla vděčná. Zdálo se mi ale, že se s ní něco děje.
Byla bledá, do školy skoro nechodila, po veselé holce nebylo ani památky. „Nejsi nemocná?“ prohlížela jsem si ji starostlivě. „Neubližuje ti ten tvůj přítel? Kdo to vůbec je?“ vyzvídala jsem.
Podívala se na mě vyplašeně a řekla, že už musí jít, ale že mě zase příště ráda uvidí.
Tajemství
Věděla jsem, že se s ní něco děje. Do školy přestala chodit. Od paní, která se o ni od dětství starala, se odstěhovala nadobro. Bydlela v nějakém sdíleném bytě s dalšími pěti lidmi. Byly to pochybné existence.
Už jsme byly skoro dospělé a já přesto nevěděla, jak jí pomoct. Cítila jsem, že jí něco hrozně tíží, ale bojí se mi to povědět. Začala se mi vyhýbat. V den svých osmnáctých narozenin chtěla Vlaďka skočit pod vlak, protože byla zoufalá a nevěděla co se životem.
Naštěstí jsem obě ten den přišly na naše tajné místo a ona se mi s pláčem svěřila, do jaké bryndy se dostala a jakou strašnou věc chce udělat. Nevěřila jsem vlastním uším.
Udělalo se mi fyzicky špatně, když mi celá rozklepaná přiznávala, že ten její tajemný přítel, alergický na psí srst, je můj vlastní otec. A Vlaďka s ním čekala dítě. Osud ji ale z trápení „vysvobodil“, pátém měsíci potratila.
Vyčítám si to
Objala jsem ji a držela ji pevně snad celou věčnost. Ještě ten den jsem ji odvedla k nám domů a do toho jejího bytu jí dojela pro zbytek věcí. Děsila jsem se jen toho, že tam potkám otce. Toho jsem už do smrti nechtěla vidět.
Napsala jsem mu dopis, v něm uvedla, že o všem vím a prosím ho, aby mě nikdy nekontaktoval. Poslechl. Mamince jsme samozřejmě nic neřekly, zlomilo by jí to srdce. Vysvětlila jsem jí jen, že Vlaďka se rozešla s přítelem a bude u nás chvíli bydlet.
A tak se také stalo. Moje milovaná maminka, já, Vlaďka a náš pejsek Fido jsme společně žili dva roky, než jsme si s Vlaďkou našly společný podnájem. Obě jsme se nakonec vdaly a máme spokojená manželství.
Dodnes cítím ohromnou vinu za to, co si musela kamarádka kvůli mému otci prožít a nevím, jestli mě ten pocit někdy opustí.
Dagmar (62), Praha
