Rády jsme s kamarádkou chodily do těch míst na procházku. Jednou nás ale vyděsil šílený štěkot jejího psa. Vzápětí jsem si všimla, že se k nám cosi v trávě blíží.

Moje kamarádka Marcelka je už pět let vdova, po smrti manžela jí dělá radost její roztomilý psík Žolík. Má sice dospělého syna, se kterým je v kontaktu, už je ale ženatý a má rodinu, a tak mu na mámu nezbývá tolik času. I já jsem se jí snažila věnovat, jak jen to bylo možné.

Žolík štěkal

I pejsek se snažil paničku všemožně rozveselit. A dařilo se mu to. Každý den s ním k večeru chodila na procházku okolo domu. Nikdy nezapomněli zavítat na nedalekou louku, kde se pejsek vyřádil a Marcelka vnímala klid a pohodu toho místa. I já jsem je čas od času doprovázela a musela jsem dát Marcelce za pravdu.

Louka byla opravdu oázou klidu. Jednou se nám tam ale stalo cosi opravdu hodně podivného. Od té doby tam už raději nechodíme. Bylo to zjara, tudíž se stmívalo poměrně brzy. Vyrazily jsme ven a už byla téměř tma.

Posadily jsme se s Marcelou na nedalekou lavičku, zatímco Žolík si hrál na louce. Pobíhal ve vysoké trávě a byl ve svém živlu. Když najednou se zastavil. Zmateně se zadíval do jednoho místa a poté začal štěkat.

„Co ten pes blázní?“ divila se kamarádka, zatímco vystrašený Žolík rychle utíkal směrem k nám. „Co ho mohlo tak vyděsit?“ říkala jsem si. Nikoho jsme na louce nespatřily, žádné zvíře ani člověka, byli jsme tu jen my tři − já, Marcela a k smrti vyděšený Žolík.

Něco se k nám blíží

Měla jsem z toho všeho zvláštní pocit, a tak jsem navrhla, že půjdeme raději domů. Vstala jsme z lavičky a měla se k odchodu, když v tom se odněkud ozval příšerný zvuk. Znělo to jako vytí. „Co to je?“ vydechla Marcela.

„Přece tady nemůže být vlk!“ Mráz mi běžel po zádech a cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Ten zvuk mě paralyzoval. Vytí neustávalo a zdálo se být blíž. Žolík se třásl strachy. Stejně jako my.

A najednou se před námi zavlnila vysoká tráva, jako by se jí pohybovalo nějaké zvíře. Směrem k nám. Stály jsme tam obě v němém děsu. Šustění v trávě ustalo jen několik kroků od nás.

Žádný vítr

Je tam snad zvíře, přitisknuté k zemi a pozoruje nás? Nebo se chystá k útoku? Nechtěla jsem to zjišťovat. Chytla jsem Marcelu za ruku, ta vzala do náruče Žolíka a utíkaly jsme pryč. Vrazily jsme do Marcelina domu a zamkly.

Za záclonou jsme pak celé rozklepané pozorovaly okolí. Kromě kočky, co proběhla kolem, se neobjevilo nic.

Marcela otevřela lahev vína, na uklidnění, a ustlala mi v obýváku na gauči. Přemýšlely jsme, co se vlastně na té louce přihodilo. Pro klid naší duše jsme usoudily, že to všechno možná byl jen vítr. Ani jedna z nás tomu ale v hloubi duše nevěří a na tu louku už nikdy nepůjdeme.

Ivana (66), Sokolov