S láskou je to velmi složité. Často si ji lidé pletou s obyčejným flirtem a rádoby zamilovaností. A pak se nestačí divit, koho vedle sebe mají. Jako já.

Rychle si obouvám tenisky, aby na mě František nemusel dlouho čekat. Jsem trochu neohrabaná a už mi to tak rychle nejde. Ale je mi to fuk. Ještě před rokem bych se z těchto viditelných projevů stárnutí hroutila.

Teď mám ale Františka a díky tomu neobvyklý pocit jistoty a sebevědomí, který jsem nikdy v životě neměla.

Má mě vážně tak rád?

Otázky týkající se vztahů, citů a zamilovanosti jsem řešila samozřejmě jako jiné holky už na základce. Neuměla jsem se před kluky ale tak dobře předvádět jako moje spolužačky. Proto se kluci zajímali víc o ně než o mě.

Tam někde jsem asi nastoupila do toho bludného kruhu, kdy jsem se u každé nové známosti musela stokrát sama sebe ptát: Má mě rád? A pokaždé dříve nebo později na mou otázku přišla jasná odpověď: tady přece vůbec nejde o lásku. Moje kamarádky chodily na rande.

Kamarádka mi řekla, že nemám čekat na toho pravého, že ani nemusí přijít a mám se raději bavit. A já chtěla také randit. Nebylo to zase tak složité. Nápadníků bylo celkem dost, ale žádnému z nich ve skutečnosti nešlo o lásku. Nezávazně jsme flirtovali, bláznivě se zamilovávali a zase se opouštěli.

Tak už toho mám dost!

Ke konci vysoké školy jsem už těch omylů a pokusů měla opravdu dost. Pochopila jsem, že velká pravá láska je mýtus, a spokojila se s Petrem. Byl to můj spolužák a zdál se mi docela seriózní. Jenže zdání často dost ošklivě klame.

I když jsem ho měla ráda, byl to spíš kamarádský vztah. Vztah bez jiskry a velkých emocí. Prostě dva přátelé, kteří se údajně dobře znají a jsou schopni spolu vydržet. To ale pro dlouhý společný život nestačí.

Navíc po svatbě se Petr ukázal i v tom horším světle. Byl to totiž děsný sobec, který myslel jen na sebe, na své pohodlí a nic jiného ho nezajímalo. Bohužel tuto stránku své povahy odkryl až příliš pozdě.

Na všechno jsem byla sama

Když se nám narodil syn, manžel mi prakticky s ničím nepomáhal. Byla jsem na všechno sama. Starala jsem se o dítě, o domácnost, dělala maximální servis manželovi a chodila jsem přitom ještě do práce. Manžel nedokázal ani vyzvednou dítě z jeslí, dojít na nákup.

Přišel domů a jediné, co ho zajímalo, bylo, kdy bude večeře. Do té doby „relaxoval“ na gauči. Bylo to hrozné. Ten pocit bezmoci, že každý den je jako druhý, ubíjející stereotyp a život vedle někoho, koho jsem nemilovala.

Vzplála jiskra, ani nevím jak

Dnes už se tomu nedivím, že jsem se tenkrát, za dané situace, dokázala bláznivě zamilovat do Tomáše. Byl to hezký chlap, plný energie, zábavný, okouzlující bohém. Začali jsme spolu chodit. Bylo to příjemné a vzrušující.

Konečně mi někdo dokázal vyznávat romanticky lásku, nosit mi kytky a zpívat zamilované písničky. A já všechna ta vyznání, sliby a komplimenty baštila jako puberťačka. Byla jsem jako omámená. Byla to úžasná změna proti té emocionální abstinenci posledních pár let.

Z bláta do velké louže

Rychle jsem se rozvedla, jen abych mohla žít co nejdříve s Tomášem. Ten proti tomu nebyl. Naopak. Neustále opakoval, jak po mně touží a chce konečně žít ve společné domácnosti. Ani můj syn mu nevadil a zdálo se, že si s ním dobře rozumí.

Po rozvodu jsem se k němu tedy i se synem nastěhovala a těšila se na láskyplný život. Ten se ale zase nekonal. Tomáš byl sice okouzlující společník, ale nepoužitelný partner.

Nebyli jsme sice manželé, ale žili jsme v jedné domácnosti, která by měla mít nějaký řád. Neměla!

Svoboda mu byla nade vše

Tomáš si totiž dál žil svým svobodomyslným životem. Vůbec na něj nebylo spolehnutí, žádné slovo nedodržel, dělal si, co chtěl. Domluva nepomáhala. Když jsem se zlobila, zkoušel na mě ty své sladké řečičky, které mi ale časem pěkně zhořkly.

Lezly mi na nervy ty jeho vznosné věty o tom, jak už se napraví a že mě miluje, abych se nezlobila, protože mi to vůbec nesluší, a já jsem jeho sluníčko.Nakonec jsem to prostě vzdala a odešla.

Že by to byl vážně on?

Mnoho let jsem pak žila bez stálého partnera. Syn vyrostl, oženil se a já rezignovala na lásku. Pak jsem ale ve dveřích domu, kde bydlí má kamarádka, potkala Františka. Vycházel ven a málem jsme do sebe vrazili.

Pohlédli jsme si do očí a oba jsme zůstali překvapeně stát. V tu chvíli jsem totiž měla pocit, že toho člověka už dávno znám, něco se ve mně rozeznělo. Ten pocit jsem ještě nikdy nezažila. Byl to jen okamžik, ale už jsem na Františka nemohla přestat myslet.

Mohlo to být tak krásné

František od mé přítelkyně zjistil moje telefonní číslo a zavolal mi. Jsou to už tři roky a od té chvíle jsme věděli, že k sobě prostě patříme a že jsme na sebe oba čekali.

Konečně mám mužského, který se se mnou dokáže smát i brečet, podrží mě v těžkých chvílích, můžu se na něj spolehnout, říkala jsem si. A se zpožděním jsme vyrazili na svatební cestu. Těšila jsem se na Benátky, ale po hodině cesty se nám do cesty postavil kamion.

František se snažil střetu zabránit. Už je to rok, co jsem se s ním rozloučila. Vdovou už zůstanu.

Zdeňka S. (69), Hronov