Když šel syn Honzík do první třídy, nebylo to zrovna jednoduché období. Byla jsem na něho sama, pracovala jsem do úmoru, aby měl všechno.
Bláhově jsem se domnívala, že mu fakt, že nejsme úplná rodina, dokážu uspokojivě vynahradit. Naivně jsem si předsevzala, že budu-li pracovat za dva, vydělám dost na to, abychom v ničem netrpěli nedostatkem. Byl to absolutní nesmysl.
Dřepěla jsem v kanceláři nad papíry do tmy, o kluka se mi mezitím starala sousedka, kterou jsem za to platila. Směl si zvát domů kamarády a rovněž měl povoleno je navštěvovat. Jednoho dne, to už chodil do druhé třídy, mi povídá:
„Mami, u Patrika doma to vypadá jako v zámku. Kdybys viděla ten nábytek! Nebo to nádobí! Mami, proč jsme tak chudí?“ Vytřeštila jsem oči. Zrovna jsem se přivlekla domů po dvanáctihodinové šichtě. Něco jsem zakoktala. „A kdybys viděla ty hračky,“ vydechl.
Pozvání do školy
O Patrikově otci jsem si nedělala žádné iluze. Patrně učebnicový případ zbohatlíka, který je jednou nohou v kriminále. Přinutila jsem se přestat na to myslet, netušila jsem ale, že se s panem podnikatelem brzy setkám. A za jakých příšerných okolností!
Jeho nevychovaný synek měl totiž na Honzíka zhoubný vliv. První pozvání do školy jsem ještě jakž takž přetrpěla a namluvila jsem si, že se tolik nestalo. Telefonovala Honzíkova paní učitelka.
Napochodovala jsem do ředitelny, kde jsem se poprvé tváří v tvář setkala s Patrikovým otcem.
Urazili starou paní
První dojem byl zdrcující. Arogantní, nesnesitelný, povýšený, pomyslela jsem si. Ředitelka školy seděla za stolem a tvářila se přísně. Paní učitelka pochodovala po místnosti sem a tam a usouženě vzdychala. „Posmívají se starým lidem! Ve druhé třídě!
To nemá obdoby,“ vrtěla hlavou. Nevěřila jsem vlastním uším. „Co se stalo?“ zachrčela jsem vyčerpaně. Ukázalo se, že při cestě do školní jídelny míjeli Honzík s Patrikem starou babičku s holí, belhala se po namrzlém chodníku.
Usmála se na oba chlapečky a povídá Patrikovi: „Copak že nemáš čepičku? Nastydneš a dostaneš rýmu.“ Na to měl oslovený odpovědět: „Kuš, babo.“ A Honzík údajně dodal: „Kdepak máš čepičku ty, stará ježibabo?“ Paní nelenila a šla si stěžovat do školy.
Nejraději bych ho praštila
„Co mi k tomu řeknete?“ unaveně se zeptala ředitelka. Dotaz byl určen jak mně, tak panu podnikateli. Protože zatvrzele mlčel, vysoukala jsem ze sebe: „Moc mě to mrzí. Syna vychovávám ke slušnosti. Nechápu to.
Napadá mě snad jen to, že na něj má určitý spolužák špatný vliv,“ významně jsem se zadívala na pana podnikatele. Ten se dle očekávání rozzuřil. „Nedělal bych z toho detektivku,“ zasyčel. „Tolik se zase nestalo, ne? Doma to s ním proberu.
A vy, dámo, příště raději mlčte. Plácáte nesmysly.“ V první vteřině mě napadlo, že ho zmlátím kabelkou.
Další předvolání
Plížila jsem se domů jako spráskaný pes. Něco mi říkalo, že tohle jen tak neskončí. V tom jsem se bohužel nemýlila. „Pokusili se vykolejit vlak!“ křičela do telefonu paní ředitelka. „Okamžitě se dostavte do školy!
Okamžitě!“ Když jsem tam přiletěla, kromě obvyklé staré sestavy tu stál ještě i policista. „Položili na koleje překážky, velké kusy dřeva, hromady kamení,“ vysvětlila ledově ředitelka. „Obecné ohrožení,“ dodal policista.
„Víte, jaká je za to sazba?“ Ozvala se i učitelka. „Ještě že si jich všiml důchodce venčící psa a přivolal policii. Protože kdyby ten vlak vykolejil…“
Přetekly mi nervy
Do hrozného ticha, které následovalo, jsem špitla: „Je mi to strašně líto. Obávám se, že syn je ve vleku spolužáka, sám by na něco takového v žádném případě nepřišel.“ To rozhořčilo pana zbohatlíka, který energicky prohlásil: „Tak moment.
To váš kluk navádí toho mého. To je úplně jasný. Roste z něj lotr. Kde vlastně má tátu, co?“ Přiznávám to nerada, ale i já jsem prudší povahy. Rozběhla jsem se k tomu agresivnímu blbci s cílem vyškrábat mu oči.
Více času se synem
Policista mi energicky zastoupil cestu. „Rvát se mi tady nebudete! Rodiče se perou, děti kladou překážky na koleje, je tohle možný?“ Zarazila jsem se. „Viděli jste to?“ vítězně se rozhlédl po všech přítomných pan podnikatel.
„Jde z ní strach.“ Dala jsem v práci výpověď a našla si něco menšího, jen na půl úvazku, na dopoledne, abych měla na syna konečně čas. Chodila jsem pro něj do školy, povídali jsme si, psali úkoly, četli si.
Důvěrný rozhovor
Překvapilo mě, že na mě jednoho dne zazvonil pan zbohatlík. Myslela jsem si, že mě přišel urážet, místo toho nás ale se synem pozval na čaj. Návštěva mě vyléčila z omylů. Milan nebyl zbohatlík jednou nohou v base, ale restituent, vrátili mu kdeco, i činžáky.
Manželka mu zemřela krátce poté, co porodila chlapečka. Patrika vychovávala babička a trestuhodně ho rozmazlovala. Když mi to Milan všechno pověděl, cítila jsem se trapně. Po krátké pauze jsem řekla: „Honza tátu nemá.
Zmizel bůhvíkam, asi někam do ciziny, ještě než se narodil. Jsem na něj odjakživa sama a neměla jsem na něj čas, ale to už jsem napravila.“
A bylo nás najednou pět
Zabrali jsme se do hovoru o výchově dětí a pokračovali v něm večer v restauraci, kam mě pozval. Když jsme o dva roky později stáli před oddávajícím úředníkem, napadlo mě, že chudoba mi teď už asi vážně nehrozí.
V té době už jsem čekala dceru, takže nás záhy po svatbě bylo pět. A k tomu ještě tchyně ostrá jako meč a nenažraný kokršpaněl. Ale už vím, že konečně mám lásku, kterou jsem vždycky hledala.
Klára S. (55), Praha
