Byl jsem v celém prostoru úplně sám. Tím jsem si byl jist. Když jsem posléze udělal fotky, čekalo mě na jedné z nich velké překvapení.
Drobně mrholilo. Zašel jsem rychle do prostor koncentračního tábora Terezín. V tuto ranní dobu tu ještě nikdo nebyl. Ta samota byla mým požehnáním, protože jsem se obával skupin pokřikujících školáků.
V podobných místech vždy cítím zvláštní vibrace. Jako by se historie vracela do bodu, který znamenal pád lidskosti na samé dno. Člověk si zde uvědomuje, že vytvořil na této planetě období, kdy do pekla nebyla cesta dlouhá.
Prostor, ve kterém jsem stanul, byl zarovnán několikapatrovými dřevěnými palandami. Ty znamenaly společně s vetchou, děravou dekou veškerý komfort, který byl zde vězňům poskytován. Stál jsem, a jako bych slyšel volání, nářek a úzkostné vzlyky.
Ocitl jsem se v minulosti
Namířil jsem fotoaparát do prázdného koutu místnosti a stiskl spoušť. V tu chvíli se cosi stalo. Náhle jsem se ocitl před vchodem do koncentračního tábora. Jako stádo dobytka jsem byl natlačen s davy dalších lidí na plac, kde probíhala selekce.
Ženy a muži zvlášť! Každý dostal misku na jídlo, pokrývku, prostěradlo a lžíci. Jméno a příjmení zaniklo. Dostali jsme číslo, které bylo vytetováno na předloktí.
Řvaní a povely v němčině, strkání, bití, kopání, válení po zemi… Hlavní proud těl mě vlekl do nějaké ubikace.
Pár snímků
Sotva jsem padl na dřevěnou palandu, už nás zase hnali do dezinfekčních místností. Proběhli jsme pod ledovou sprchou a rvali se o místo, kde se dostávalo jídlo. Chléb s rozdrcenou slámou, polévka ze zkaženého zelí a dobytčí krve. Zavrávoral jsem. Bojoval jsem s pocitem, že se zhroutím.
V tu chvíli jsem otevřel oči! Stál jsem sám v ubytovacím prostoru vězňů. Zpátky v přítomnosti. Kolem mě bylo ticho. Napjatá atmosféra, do které bylo mé vědomí na chvíli polapeno jako ryba do sítě, byla pryč. Nafotil jsem ještě několik snímků a šel ven.
Říkal jsem si, že čerstvý vzduch mě opět probere z podivných mrákot. Tíživá atmosféra toho místa mě ale chmurných myšlenek nedokázala zbavit. Kráčel jsem k pecím do krematoria. Stopy historie na mě opět zaútočily.
Slyšel jsem syčet plameny, cítil uhelný smrad z koksu, kterým se v pecích vytápělo.
Rozhodl jsem se svou výpravu za historií ukončit dříve a vrátit se domů. Těch emocí už bylo na jeden den dost.Doma mě ale čekalo překvapení. Na jednom snímku, který jsem nafotil v ubikaci vězňů, vystupovala z temného prostoru mezi palandami lidská tvář.
On existoval
Byl to dětský obličej. To mě překvapilo. V době, kdy jsem stál a fotil v táboře, jsem byl zcela jistě sám! Krom toho byl tábor pro dospělé vězně. Začal jsem hledat v historických pramenech. A našel jsem. V Terezíně skutečně žil tříletý chlapec. Žil a přežil jako rarita.
Dodnes mám tu fotografii doma. Nakonec jsem ji neotiskl v připravované monografii. Občas si ji prohlížím. Zvláštní, nepůsobí na mě nijak strašidelně. Jen oči toho dítěte jsou smutné, jako by se v nich utopily všechny naděje…
Petr (55), Pardubice