Domů     Neviděli jsme se tak dlouho…
Neviděli jsme se tak dlouho…
6 minut čtení

Kdysi dávno jsem se zamilovala do dvou mužů. Byla jsem mladá dívka, snad ne tak povrchní, jak si teď možná myslíte.

Moje srdce bylo široké, a tak se tam oba pohodlně vešli. S Jirkou jsem se seznámila v jednu teplou srpnovou sobotu. Před prázdninami jsem odmaturovala, a právě jsem pomáhala tatínkovi sklízet z pole úrodu.

Když tatínek naše políčko dosekal, svázali jsme obilí do snopů. Táta odjel na oběd a mně poručil stavět snopy do panáků, aby důkladně proschly. Svlékla jsem se do plavek a dala se do práce, když poblíž zabrzdil nákladní automobil plný vojáků.

Vystoupil urostlý četař a dal povel všem mužům, aby mi pomohli, zatímco on stál u mě a hučel do mě, abych se večer zúčastnila místní taneční zábavy. Cožpak jsem mu mohla říct ne, když mi tak pomohl?

Pozvání k tanci

Na tancovačce se ukázalo, že je nemožné protančit s četařem Jirkou celý večer, protože hrál ve vojenské kapele na saxofon. Tak jsem se na něho aspoň vášnivě dívala. Zábava měla říz, kulturní dům praskal ve švech.

Šla jsem se trochu ochladit na balkon, vtom se přede mnou uklonil pohledný mladý muž a povídá: „Já jsem Jarda, nešla byste si zatancovat?“ A to právě byla ta má druhá láska, ta větší.

Mé srdce vzplanulo láskou

Bylo legrační, že mě po skončení taneční zábavy šli vyprovodit k zahradní brance oba. Cestou na sebe Jirka s Jardou vrhali zlé pohledy. Bála jsem se, že se poperou, naštěstí zůstalo jen u očního kontaktu.

Jirku pak přeložili na Šumavu, a tak jsme si mohli jenom dopisovat. Láska s Jardou se rozhořela naplno. Šíleně, šíleně jsem se zamilovala. Jarda už měl naštěstí po vojně, potíž byla v tom, že bydlel opravdu hrozně daleko.

Ale slíbili jsme si, že nás nic nerozdělí, dálka už vůbec ne. I Silvestra jsme měli trávit spolu.

Nepřijel

Od časného rána jsem gruntovala a odpoledne už jen ronila slzy. Nepřijel. Poslal telegram, že babička onemocněla, dostala prý těžký žlučníkový záchvat. Žil jen s babičkou, rodiče emigrovali, neměl to lehké.

Jenomže byla jsem tak nepředstavitelně zamilovaná, že jsem mu silvestrovskou nepřítomnost prostě nějak nedokázala odpustit. Ranil mě.

Radovala jsem se předčasně

Uložila jsem se k spánku, i když byl poslední den v roce. Bylo mi všechno jedno. Za chvíli na okno zabušila moje nejlepší kamarádka, ať hned vstanu a uháním do kulturáku, kde na mě čeká milé překvapení. „Panebože! Jarda!“ vyhrkla jsem štěstím bez sebe.

V sále však seděl usmívající se Jirka. Málem už jsem na jeho existenci zapomněla. Zírala jsem na něj jako na zjevení, v mém pohledu muselo být takové zklamání, až mi nic netušícího četaře bylo líto.

Nečekaná nabídka

Když jsem se vzpamatovala, políbila jsem ho na čelo. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Pochopitelně, že to na mně poznal. „Ty jsi nějaká smutná. Copak se stalo?“ Na to jsem mu nemohla odpovědět.

I když venkovská kapela hrála od podlahy a já měla docela hezkého tanečníka, nerozveselilo mě to. A při jedné písni jsem se dokonce rozplakala. Toho si Jirka nemohl nevšimnout. Vzal mě za ruku, vyšli jsme ven, do studené zimní noci. Řekl:

„Tak co se děje?“ Odpověděla jsem a vzlykala jsem u toho, že bych taky chtěla být veselá, ale nejde to. „Ale jde. Vezmi si mě a budeš, o to se postarám, budu tě rozveselovat jako smutnou princeznu.“

Po zádech mi přeběhl mráz

Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem, že si ho vezmu. Bylo mi devatenáct let, nechápala jsem, k čemu jsem se to vlastně zavázala. Ale dobře si vzpomínám, jak mně při těch slovech po zádech přeběhl mráz, a nebylo to jen tou studenou nocí.

Tiše sněžilo, políbili jsme se pod oblohou, která byla plná hvězd. Začala jsem se těšit na svatbu a namlouvat si, že všechno bude nádherné. V hloubi duše jsem však dobře věděla, že to všechno dělám natruc Jardovi, že jen toho mám doopravdy ráda.

Osudová chyba

Hned začátkem nového roku přišel dopis od Jardy. Ještě jednou se omlouval a zdůrazňoval, že nemohl přijet kvůli babiččině nemoci. Odepsala jsem něco ve smyslu: „Jsi z velkého města a na vesnickou holku si ani, milý Jardo, nevzpomeneš.

Kdoví, jak to bylo na Silvestra doopravdy. Nevymlouvej se na babičku, nepřijel jsi, nemusíš už jezdit vůbec. Ostatně, budu se vdávat.“ Tím zlověstným dopisem jsem si trochu zchladila žáhu. Když jsem ho házela do schránky, bylo mi jasné, že dělám osudovou chybu.

Možná jsem ještě mohla jít za pošťačkou a škemrat, aby mi ho vrátila. Nešla jsem. Jarda na dopis neodpověděl, ostatně nebylo co.

Popřál mi hodně štěstí

Jirka si sehnal poblíž zaměstnání s bytem. Přišel máj a vysušil louže. Do svatby zbývalo jen pár dní. Nevydržela jsem to a napsala Jardovi dopis. Přiznala jsem, že si Jirku beru z trucu a že mé srdce patří jemu.

Přidala jsem ještě originální P. S. A jestli za mnou teď přijedeš, svatbu zruším a vezmu si tebe. Myslela jsem to vážně. Jak říkám, bylo mi devatenáct a byla jsem praštěná. Odepsal okamžitě. Prý přece nemůže vejít do svatební síně a odstrčit ženicha.

K svatbě jsem se rozhodla dobrovolně, nikdo mě nenutil. Závěrem mi popřál hodně štěstí.

Bolest v srdci zmizela

Ještě pořád jsem ten vlak mohla zastavit, ale nevěděla jsem, jak to udělat. Když u dveří zazvonil pozdě večer zvonek, lekla jsem se. Nikoho jsem přece nečekala. Ve dveřích stál trochu rozpačitý Jiří. Přešlapoval na místě, ale krásně se usmíval.

„Víš, tohle si přece nemůžeme udělat,“ přistoupil ke mně, „Přece jenom jsme si souzení, nemůžeme…“ A já se rozbrečela. Už jsem ani nedoufala, že si pro mě přijde.

Irena N. (68), Sokolov

Související články
3 minuty čtení
Vždycky jsem byla žárlivá. Myslela jsem si, že je to normální, že to k lásce patří. Přece se říká: Kdo nežárlí, nemiluje. Časem jsem však došla k závěru, že možná žárlím a trpím o něco víc než ostatní. A aby to bylo ještě horší, provdala jsem se za hezouna. Když si vzal brýle proti slunci, černou koženou bundu a džíny, holky tajily dech a rozbušilo se jim srdce. Mně taky, žárlivostí. Bylo tě
5 minut čtení
Měla jsem dilema, co příteli koupit k Valentýnovi. Když jsem konečně vymyslela ideální dárek, čekalo mě u společné večeře velké překvapení. Čendu, mého nového přítele, a mě tehdy čekal první společný Valentýn. Neskutečně jsem se na něj těšila, milovala jsem tu romantickou atmosféru a těšila jsem se, jak si to všechno spolu hezky užijeme. Spolu se vší tou radostí se ale přede mnou zrodil poněkud
4 minuty čtení
Bylo mi přes čtyřicet let a moje naděje na založení rodiny se pomalu rozplývaly. Pak ale do našeho sdružení vstoupil Martin a všechno bylo jinak. Mikuláš, který se konal před šesti lety, mi obrátil život vzhůru nohama. Ze dne, který měl být jen další dobročinnou akcí, se stalo snad to nejlepší, co mě kdy potkalo. Pohádková akce Pracovala jsem jako dobrovolnice v dětském domově, a když jse
3 minuty čtení
Vyznávat lásku lze všelijak, ale házet svou vyvolenou do ledové vody není ten nejlepší způsob. Ostatně zažila jsem to na vlastní kůži. Toho roku jsem se poprvé koupala venku už v březnu. Ne dobrovolně. Ale protože mě jeden takový nesnesitelný frajírek s motorkou a v kožené bundě, který se do naší obce tehdy s rodinou přistěhoval, ze srandy shodil z mola do jezera. To tady kluci běžně dělávali h
3 minuty čtení
Mladší sestra byla krásná a zábavná. Měla desítky nápadníků, zatímco o mě nikdo nestál a zdálo se, že se nevdám. Vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Pomalu jsem se smiřovala s nepopulárním údělem staré panny, která bydlí s rodiči ve velkém staromódním bytě, s otcem hraje po večerech karty nebo šachy a s matkou kouká na seriály a romantické filmy. Byla jsem nenápadná šedivá myška, pravý o
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hokejová hraběnka pobláznila Telč
historyplus.cz
Hokejová hraběnka pobláznila Telč
Nazout brusle, popadnout hokejku a honem na led. Na Ulickém rybníku v Telči je rušno. Hokejisté v teplých svetrech s pětilistou růží na hrudi se musejí před utkáním ještě rozbruslit. Uprostřed jejich chumlu se rozjíždí tmavovlasá usměvavá slečna. Jediná mezi houfem chlapů…   Novému sportu, který v českých zemích získává stále větší popularitu, propadne i
Jižní Tyrolsko: Nejlepší lék na přeplněné Alpy
21stoleti.cz
Jižní Tyrolsko: Nejlepší lék na přeplněné Alpy
Tady byste pastu mohli jíst celý den. Maso má rodokmen od Luigiho z vedlejšího kopce. A každé desáté jablko prý pochází z Jižního Tyrolska, a když mi Francesca jedno dává, chutná jako božská mana. A p
Švestková pomazánka na chléb
tisicereceptu.cz
Švestková pomazánka na chléb
Výtečná rychlá švestková pomazánka potěší malé i velké. Navíc má velmi univerzální využití. Ingredience 1,5 kg hodně zralých švestek 250 g cukru krupice 250 g třtinového cukru 1 sáček vanilko
Sousedka si mě vybrala jako terč
skutecnepribehy.cz
Sousedka si mě vybrala jako terč
Bydlím sama v bytě, který kdysi patřil dvěma lidem. Dnes jsem tu sama. Sama mezi těmi zdmi a za nimi někdo, kdo mě chce zastrašit. en byt není bezpečím, ale spíš místem, kde se snažím vydržet další den. Od smrti manžela uplynulo několik let, a přesto mám pocit, že je tu stále se mnou a dává mi
Umění porcování: Tuňák jako gastronomická show v Panské zahradě
iluxus.cz
Umění porcování: Tuňák jako gastronomická show v Panské zahradě
Gastronomie může být zážitkem, který se neodehrává jen na talíři. V Panské Zahradě v Dobřichovicích se o tom hosté přesvědčí během jedinečného večera věnovaného porcování celého tuňáka. Tato kuliná
Tělo zemře, zuby zůstávají: Co nám mohou prozradit!
epochalnisvet.cz
Tělo zemře, zuby zůstávají: Co nám mohou prozradit!
Po mnoha tvorech, kteří běhali po Zemi před miliony lety, nám zbyl jediný důkaz. Zub! Zuby jsou také často to nejzachovalejší, co najdeme v lidských hrobech z pravěku či starověku. Proč to tak je? A jak toho využít?   Na první pohled se může zdát, že zuby vůbec odolné nejsou. Stačí chvíli nedodržovat základní návyky…
Výstava Faustův labyrint –  Faust, Goethe a … Aš
epochanacestach.cz
Výstava Faustův labyrint – Faust, Goethe a … Aš
Základem výstavy jsou výtvarná díla malíře Vladimíra Kiseljova, který se ve své tvorbě také dlouhodobě zaměřuje na velké postavy dějin. K objektům jeho zájmu patří i Johann Wolfgang Goethe (1749-1832). Jak známo J. W. Goethe Aš několikrát při svých lázeňských cestách navštívil a zmiňuje se o ní i ve svých denících a osobních dopisech. Protějškem
Karel I. Stuart: Smrt v režii vlastních poddaných
epochaplus.cz
Karel I. Stuart: Smrt v režii vlastních poddaných
Král přichází s hlavou hrdě vztyčenou. Kat se ukloní, když mu vtiskne do dlaně zlatou minci. „Aby to bylo rychle.“ O pár minut později sekera dopadne a korunovaná hlava padá k zemi. Tak dlouho se anglický král Karel I. Stuart (1600–1649) hádá s vlastním parlamentem až vyvolá občanskou válku a dotáhne to na prvního evropského panovníka, kterého
Sytý italský salát s vejci a salámem
nejsemsama.cz
Sytý italský salát s vejci a salámem
Že by po tomto salátu měl ještě někdo hlad, to opravdu nehrozí ani u hodně velkých jedlíků. Ingredience: ● 2 hrsti na kousky natrhané červené čekanky ● 2 hrsti ledového salátu ● 2 hrsti polníčku ● 150 g kvalitního italského salámu nebo středně suché klobásky ● 150 g mozzarellových třešinek ● 3 vejce ● 1 menší ciabatta ● olej ● 1 lžíce kaparů ● 5 lžic panenského olivového
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Proč už žádnému muži Kusnjerová nevěří?
nasehvezdy.cz
Proč už žádnému muži Kusnjerová nevěří?
V dětství si Hana Kusnjerová (41) prošla tvrdou výchovou, která ji poznamenala. Zlomí herečka rodinné prokletí? Herečka ze seriálu Polabí Hana Kusnjerová (41) sice pracovně září a nabídky se jí jen
Podivná světla nad Šumavou. Pozorovali je lidé po staletí
enigmaplus.cz
Podivná světla nad Šumavou. Pozorovali je lidé po staletí
Bludičky? Přírodní jev? Něco víc? V mlhavých nocích nad rašeliništi a lučinami Šumavy se od nepaměti objevují světélka, která místní i poutníci popisují jako záhadné tančící plamínky. Už v 19. stol