Kdysi dávno jsem se zamilovala do dvou mužů. Byla jsem mladá dívka, snad ne tak povrchní, jak si teď možná myslíte.

Moje srdce bylo široké, a tak se tam oba pohodlně vešli. S Jirkou jsem se seznámila v jednu teplou srpnovou sobotu. Před prázdninami jsem odmaturovala, a právě jsem pomáhala tatínkovi sklízet z pole úrodu.

Když tatínek naše políčko dosekal, svázali jsme obilí do snopů. Táta odjel na oběd a mně poručil stavět snopy do panáků, aby důkladně proschly. Svlékla jsem se do plavek a dala se do práce, když poblíž zabrzdil nákladní automobil plný vojáků.

Vystoupil urostlý četař a dal povel všem mužům, aby mi pomohli, zatímco on stál u mě a hučel do mě, abych se večer zúčastnila místní taneční zábavy. Cožpak jsem mu mohla říct ne, když mi tak pomohl?

Pozvání k tanci

Na tancovačce se ukázalo, že je nemožné protančit s četařem Jirkou celý večer, protože hrál ve vojenské kapele na saxofon. Tak jsem se na něho aspoň vášnivě dívala. Zábava měla říz, kulturní dům praskal ve švech.

Šla jsem se trochu ochladit na balkon, vtom se přede mnou uklonil pohledný mladý muž a povídá: „Já jsem Jarda, nešla byste si zatancovat?“ A to právě byla ta má druhá láska, ta větší.

Mé srdce vzplanulo láskou

Bylo legrační, že mě po skončení taneční zábavy šli vyprovodit k zahradní brance oba. Cestou na sebe Jirka s Jardou vrhali zlé pohledy. Bála jsem se, že se poperou, naštěstí zůstalo jen u očního kontaktu.

Jirku pak přeložili na Šumavu, a tak jsme si mohli jenom dopisovat. Láska s Jardou se rozhořela naplno. Šíleně, šíleně jsem se zamilovala. Jarda už měl naštěstí po vojně, potíž byla v tom, že bydlel opravdu hrozně daleko.

Ale slíbili jsme si, že nás nic nerozdělí, dálka už vůbec ne. I Silvestra jsme měli trávit spolu.

Nepřijel

Od časného rána jsem gruntovala a odpoledne už jen ronila slzy. Nepřijel. Poslal telegram, že babička onemocněla, dostala prý těžký žlučníkový záchvat. Žil jen s babičkou, rodiče emigrovali, neměl to lehké.

Jenomže byla jsem tak nepředstavitelně zamilovaná, že jsem mu silvestrovskou nepřítomnost prostě nějak nedokázala odpustit. Ranil mě.

Radovala jsem se předčasně

Uložila jsem se k spánku, i když byl poslední den v roce. Bylo mi všechno jedno. Za chvíli na okno zabušila moje nejlepší kamarádka, ať hned vstanu a uháním do kulturáku, kde na mě čeká milé překvapení. „Panebože! Jarda!“ vyhrkla jsem štěstím bez sebe.

V sále však seděl usmívající se Jirka. Málem už jsem na jeho existenci zapomněla. Zírala jsem na něj jako na zjevení, v mém pohledu muselo být takové zklamání, až mi nic netušícího četaře bylo líto.

Nečekaná nabídka

Když jsem se vzpamatovala, políbila jsem ho na čelo. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Pochopitelně, že to na mně poznal. „Ty jsi nějaká smutná. Copak se stalo?“ Na to jsem mu nemohla odpovědět.

I když venkovská kapela hrála od podlahy a já měla docela hezkého tanečníka, nerozveselilo mě to. A při jedné písni jsem se dokonce rozplakala. Toho si Jirka nemohl nevšimnout. Vzal mě za ruku, vyšli jsme ven, do studené zimní noci. Řekl:

„Tak co se děje?“ Odpověděla jsem a vzlykala jsem u toho, že bych taky chtěla být veselá, ale nejde to. „Ale jde. Vezmi si mě a budeš, o to se postarám, budu tě rozveselovat jako smutnou princeznu.“

Po zádech mi přeběhl mráz

Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem, že si ho vezmu. Bylo mi devatenáct let, nechápala jsem, k čemu jsem se to vlastně zavázala. Ale dobře si vzpomínám, jak mně při těch slovech po zádech přeběhl mráz, a nebylo to jen tou studenou nocí.

Tiše sněžilo, políbili jsme se pod oblohou, která byla plná hvězd. Začala jsem se těšit na svatbu a namlouvat si, že všechno bude nádherné. V hloubi duše jsem však dobře věděla, že to všechno dělám natruc Jardovi, že jen toho mám doopravdy ráda.

Osudová chyba

Hned začátkem nového roku přišel dopis od Jardy. Ještě jednou se omlouval a zdůrazňoval, že nemohl přijet kvůli babiččině nemoci. Odepsala jsem něco ve smyslu: „Jsi z velkého města a na vesnickou holku si ani, milý Jardo, nevzpomeneš.

Kdoví, jak to bylo na Silvestra doopravdy. Nevymlouvej se na babičku, nepřijel jsi, nemusíš už jezdit vůbec. Ostatně, budu se vdávat.“ Tím zlověstným dopisem jsem si trochu zchladila žáhu. Když jsem ho házela do schránky, bylo mi jasné, že dělám osudovou chybu.

Možná jsem ještě mohla jít za pošťačkou a škemrat, aby mi ho vrátila. Nešla jsem. Jarda na dopis neodpověděl, ostatně nebylo co.

Popřál mi hodně štěstí

Jirka si sehnal poblíž zaměstnání s bytem. Přišel máj a vysušil louže. Do svatby zbývalo jen pár dní. Nevydržela jsem to a napsala Jardovi dopis. Přiznala jsem, že si Jirku beru z trucu a že mé srdce patří jemu.

Přidala jsem ještě originální P. S. A jestli za mnou teď přijedeš, svatbu zruším a vezmu si tebe. Myslela jsem to vážně. Jak říkám, bylo mi devatenáct a byla jsem praštěná. Odepsal okamžitě. Prý přece nemůže vejít do svatební síně a odstrčit ženicha.

K svatbě jsem se rozhodla dobrovolně, nikdo mě nenutil. Závěrem mi popřál hodně štěstí.

Bolest v srdci zmizela

Ještě pořád jsem ten vlak mohla zastavit, ale nevěděla jsem, jak to udělat. Když u dveří zazvonil pozdě večer zvonek, lekla jsem se. Nikoho jsem přece nečekala. Ve dveřích stál trochu rozpačitý Jiří. Přešlapoval na místě, ale krásně se usmíval.

„Víš, tohle si přece nemůžeme udělat,“ přistoupil ke mně, „Přece jenom jsme si souzení, nemůžeme…“ A já se rozbrečela. Už jsem ani nedoufala, že si pro mě přijde.

Irena N. (68), Sokolov