Pravé přátelství nikdy nevyprchá. Zvlášť, když vzniklo už v dětství. Přátelé se mohou dokonce na řadu let ztratit, když se ale najdou, jako by se naposledy viděli včera.
Vidím Marušku, jak netrpělivě rázuje po zahradě Domova pro seniory. Nestěžuje si, že tu musí být. Přesto můj návrh přijala s nadšením. A teď čeká, že ho dnes zrealizujeme. Naše rozhodnutí bylo rychlé. Tak jako vždy v našem životě.
Tak trochu jsme se popraly
Měla jsem krásné žluté holinky. A ta protivná holčička ve školce mi je záviděla. Schválně mi proto několikrát šlápla na nohu, aby mi je zašpinila. Hrozně mě to rozzlobilo, a tak jsem ji ze všech sil praštila. Nečekala to a majzla sebou o zem. A tak jsem se v pěti letech seznámila s Maruškou.
Naše velké tajnosti
S Maruškou jsme brzy po tom incidentu ve školce našly k sobě cestu. V první třídě jsme si sedly do stejné lavice. Stala se z nás, nejen na škole, známá nerozlučná dvojka. Neměly jsme před sebou žádné tajnosti. Se vším jsme se jedna druhé svěřovaly.
Prožívaly jsme intenzivně všechny lásky i rozchody. Měly jsme mnoho krásných plánů a představ o našem budoucím životě.
Najednou jsme dospěly
Bezstarostné dětství nějak rychle uteklo. Vdaly jsme se a očekávaly, co pěkného nám život přinese. Jenže realita byla dost krutá. Narodily se mi brzy dvě děti, z kterých jsem měla velkou radost. Bohužel to samé nemohu říct o manželovi.
Brzy po svatbě se z něj vyklubal velký manipulátor a násilník. Tehdy jsem často i s dětmi našla útočiště u Marie. Jen díky tomu jsem přežila své nevydařené manželství.
Marii sen nevyšel
Já měla špatné manželství a Marii nevycházel její sen o velké rodině. Děti mít totiž nemohla. Měla ale úžasného hodného muže, který ji bezmezně miloval a ona jeho. Po mém rozvodu mě často zvali k sobě, abych se necítila tak sama.
Marie mi v té době hodně pomohla a netušily jsme ani jedna, že jí to brzy oplatím.
Smutek ji úplně zničil
Maruščin manžel náhle onemocněl agresivním typem rakoviny a brzy nato zemřel. Marie se zhroutila. Aby se neutápěla ve smutku ve svém bytě, vzala jsem si ji tehdy k sobě. Chvíli to trvalo, než se vzchopila. A jediné, co chtěla, bylo jít pryč.
Vzala proto práci v zahraničí a odjela. Nějaký čas jsme byly v kontaktu. Pak se ale naše korespondence začala ztrácet a nakonec přestala definitivně.
Neviděly jsme se
Život šel dál a já na Marii nepřestávala myslet. Co asi dělá? Jak se má? A ona jednoho dne zazvonila u našich dveří. Po patnácti letech jsme zase byly spolu. Marie se definitivně vrátila do Čech.
A protože rodinu neměla žádnou, našla si dobrý penzion pro seniory. Já žila se svým druhým manželem a společně s Marií jsme trávili některé víkendy, byla u nás i na Vánoce. Naše radost však netrvala dlouho. Můj manžel dostal infarkt a zemřel. Jediný, kdo mi mohl pomoci se z toho smutku dostat, byla Maruška.
Naše rozhodnutí
Chodila jsem za ní a ona za mnou často. Pořád jsme pendlovaly, až nás napadlo, že mnohem lepší bude být spolu. V penzionu místo nebylo. A tak se Maruška nastěhuje ke mně.
Brzy bude mít narozeniny a já mám pro ni skvělý dárek – žluté holinky, stejné, jako ty, co mi před sedmdesáti lety ze závisti pošlapala ve školce.
Irena J. (75), Olomouc
