V den Památky zesnulých jsme prožily na hřbitově nevysvětlitelné věci! Zjistily jsme, že krátce po uložení do hrobu mohou být duše zemřelých velice aktivní.

Hodně lidí chodí na hřbitov pravidelně alespoň na Dušičky. Já jsem navštěvovala hrob svých blízkých pravidelně každý týden už několik let. Přišlo mi to tak správné.

Sestra mi dělala doprovod

Chodila jsem tam hlavně za svým milovaným manželem Jaroslavem, který mě předčasně opustil. Vzala mi ho zákeřná rakovina. Většinou jsem si tam s ním „povídala“ a vzpomínala na naše krásné a společně strávené roky.

Často mě při mých návštěvách doprovázela moje sestra, která rovněž nedávno ovdověla jako já. A jednoho dne se nám při návštěvě hřbitova stala hodně podivná věc, ze které mě ještě dnes při vzpomínce mrazí.

Vyrazily jsme až pozdě odpoledne

Už při jedné z mých minulých návštěv hřbitova, kterou jsem absolvovala sama, jsem si všimla, že nedaleko našeho hrobu, přes uličku, přibyli noví zesnulí.

Tentokrát, 2. listopadu, jsem šla uctít památku rodičů, manžela i bratra opět v doprovodu své mladší sestry Jany.

Původně jsme se domlouvaly na brzké odpoledne, ale Janě do toho něco přišlo, a proto jsme se na hřbitov vydaly zapálit svíčky už skoro za tmy, nedlouho před zavírací hodinou.

Tajemná atmosféra

V tu dobu už na hřbitově skoro nikdo nebyl. Jakmile jsme prošly vstupní brankou, sestra se mi svěřila, že má zvláštní tísnivý pocit. Odbyla jsem ji s tím, ať nestraší, ale sama jsem se také necítila moc dobře.

Na hřbitově panovala v ten podvečer zvláštní atmosféra, zvýrazněná tím, že byla mlha. Člověk si tam najednou připadal jako na onom světě.

Postávaly jsme u hrobu a vzpomínaly

Do mlhavé tmy probleskovaly svíčky, čerstvě zapálené na většině hrobů. Jana se mě chytila za ruku, jako když jsme byly malé děti a ona u staršího sourozence hledala oporu.

Došly jsme k našemu rodinnému hrobu, zapálily jsme svíčky a chvíli tiše postály se vzpomínkami na naše milované rodiče. Sestra se mě stále pevně držela. Najednou mi stiskla ruku ještě silněji a šeptem se mě zeptala, jestli jsem také slyšela nějaké hlasy.

Slyšely jsme tlumené hlasy

Nejprve jsem ji chtěla opět trochu okřiknout, ale vzápětí jsem to zaslechla také. Šlo opravdu o dva hlasy, mužský a ženský. Nebylo možné jim rozumět, ale z tónu, kterým se vyjadřovaly, bylo znát, že se hádají.

Myslela jsem si, že se takhle potichu přou nějací další návštěvníci hřbitova, ale když jsem se rozhlédla kolem, zjistila jsem, že široko daleko nikdo není. To už jsem se začala bát stejně jako Jana. Ta navrhovala, abychom rychle odešly. Nic jsem proti tomuto nápadu nenamítala.

Vznášející se přízraky

Otočily jsme se a sestra tlumeně vykřikla hrůzou. Mně se naopak nedostávalo ani slov. V mlze přímo před námi, u toho nového hrobu, jsme totiž spatřily dva vznášející se přízraky.

Nikdy předtím jsem neviděla ducha mrtvého člověka, ale tak nějak jsem si ho vždy představovala. Nepřipomínalo to lidské postavy, ale spíš takové rozmazané fialové obláčky.

Stály jsme na místě jako přikované

Obě jsme se sestrou stály a fascinovaně se dívaly na ty přízraky. Nedokázaly jsme se pohnout z místa. Zdálo se ale, že duchové jsou neškodní a vůbec si nás nevšímají. Chvílemi to vypadalo, jako by útočili jeden na druhého.

Znovu se ozývaly ty hlasy, které jsme slyšely předtím. Teď už bylo jasné, že patří k přízrakům, na které se díváme.

Najednou byly pryč

Hlavou mi blesklo, že to jsou možná duše těch nedávno zesnulých, jejichž čerstvě vytesaných jmen jsem si předtím všimla na náhrobní desce. Ta hrůzná podívaná trvala možná pět minut. Potom se přízraky najednou ztratily.

Byla to zesnulá dvojice?

Po hlavní cestě někdo přicházel a Jana znovu málem vykřikla. Tentokrát to byl ale živý člověk, hrobník, kterého jsme obě od vidění znaly. Přišel nás upozornit na to, že bude zamykat vchod. Se sestrou jsme mu poděkovaly a rychle se vydaly ke vstupní bráně.

Obě jsme si přály být co nejrychleji pryč. Ještě předtím jsem se ho ale zeptala na ta dvě nová jména, aniž bych mu ale cokoli řekla o tom našem podivném zážitku. Hrobník odpověděl, že to jsou manželé, kteří zahynuli při autonehodě.

Sama na hřbitov už nechodím

Od toho zážitku se bojím na hřbitov chodit sama. Doprovází mě vždy sestra, která by tam také beze mě nešla. Nic podobného se nám od té doby už naštěstí nestalo a také tam už nechodíme za tmy.

Někde jsem pak četla, že po smrti nějakou dobu trvá, než se čerstvě pohřbené duše dostanou do jiného světa. To mi připadá jako nejlogičtější zdůvodnění těch tajemných a nevysvětlitelných věcí, které jsme s Janou onoho večera na hřbitově zažily. Doufám ale, že už ničeho takového nikdy znovu svědkem nebudu.

Ivana J. (67), Česká Lípa