Byla jsem dítě, když nás opustila. Nemohla jsem se s tím smířit, až se najednou u našeho okna zjevil stín a mé ruky na skle se dotkl kdosi zvenčí…
Zemřela mi maminka! Bylo mi dvanáct let. Ve svém pokojíku jsem se stulila do klubíčka a přikryla dekou. Dlouhou dobu jsem jen tak ležela a plakala. Lítost byla taková, že jsem tak vydržela i celé hodiny.
Jindy jsem jen tak seděla u svého stolku a prohlížela si hračky, které jsem od maminky dostala.
Táta byl pořád v práci a já jako jedináček měla na starost vedení domácnosti. Naučila jsem se všechno. Prát prádlo, vysávat po celém bytě, chodit nakupovat i vařit pár jednoduchých jídel, aby měl táta po práci teplou večeři.
Zima malovala
Stále jsem ale myslela na maminku, v myšlenkách jsem ji denně volala zpět. Velmi jsem si přála, aby se vrátila. Přála jsem si to tak intenzivně, že my z očí často tryskaly slzy jako vodopád. Ale pod velkou huňatou dekou mě nikdo neviděl.
Byla tuhá zima a náš domek na konci vesnice brzy seděl zasazený do hluboké závěje jako nějaký hříbek, kterému vykukovala jen hnědá hlavička.
Stála jsem a sledovala, jak mé okno zvenku pokryly mrazivé šmouhy, z nichž některé byly nádherné a podobaly se obrazům moderních malířů. Pozorovala jsem ty obrazce a u toho znovu myslela na maminku.
Zimu ona milovala. Říkala, že mráz čaruje, proto se sníh tak kouzelně třpytí. Stála jsem u okna a myslela na ni, na její úsměv, na její pohlazení, na uklidňující hlas, s nímž mi říkala, že všechno bude dobré. Opět mi po tváři tekly slzy.
„Maminko!“ pronesla jsem smutně a přiložila dlaň na okno, které zvenčí opět pokryl mrazivý obrazec.
Otisk ruky
Cítila jsem mráz, který se prohryzával zvenčí. Ruku, přilepenou dlaní na okno jsem držela celou věčnost. Snad jsem si myslela, že můj dotyk způsobí, že se mrazivé obrázky namalované kouzelným štětcem, rozplynou.
Poté jsem šla spát. Druhý den jsem hleděla překvapeně na otisk dlaně, který byl na okně − ale zvenčí. Něčí ruka byla otisklá přesně v místech, kde jsem ruku měla včera já. Ale byla z druhé strany. Patřila dospělému!
Týž večer, kdy západ slunce nad zasněženými kopci rozpálil chladivý zbytek dne do červených tónů, jsem ruku na okno přitiskla znovu. A přivřela jsem oči. Moc a moc jsem si přála, aby tu mohla být moje maminka s námi.
Smutek se ztrácel
Najednou jsem cítila teplo! Prazvláštní! Přicházelo zvenčí a já měla pocit, že se mé dlaně dotýká druhá ruka. Jako by sklo neexistovalo. Dvě dlaně, přitisklé k sobě. „Maminko!“ zašeptala jsem a pak jsem pocítila u srdce náhle krásný pocit.
Maminka tady byla se mnou. Dotýkala se mě svou dlaní. Byla bych přísahala, že za mým oknem stojí lidská postava, která má dlouhé vlasy jako medový pramen. Jako moje maminka. Tak se dělo každý den.
Maminka se dotýkala mé dlaně a já najednou ztratila většinu smutku. Tušila jsem, že moje maminka se vrací, aby mě z druhého světa, svojí přítomností znovu vrátila do šťastného a bezstarostného dětství. Dokázala to!
Veronika (62), Trutnov
