Náš poklidný rodinný život zničila tragická událost. Stačila k tomu jedna jediná vteřina, aby se u nás všechno převrátilo vzhůru nohama.

Pavel mě hladí po ruce: „Maminko, přinesl jsem vám vaše oblíbené mandarinky. Oloupu vám jednu, ano?“ Skoro ho nevnímám. Ležím, zabořená do peřiny, a snažím se nemyslet. Snažím se nebýt.

Kdyby můj zeť Pavel přišel domů tak, jak říkal, už bych to měla všechno za sebou. Už bych měla konečně pokoj. Pokoj od té strašlivé, nikdy nekončící bolesti. Od těch neustále dotírajících myšlenek. Od všeho a od všech. Jenže on přišel dřív.

Chtěla jsem mít už pokoj

Měla jsem to promyšlené. Vzala jsem si dostatečnou dávku prášků a pak jsem si lehla do postele. Bylo to příjemné. Začalo se mi chtít spát a já si už představovala, jak se setkám s dcerou. Jak budu mít konečně klid. Ale najednou jsem uslyšela hrozný křik.

Vnoučata se mnou lomcovala: „Babi, babi, co je s tebou?“ Jako zdálky jsem slyšela i svého zetě. A pak nastalo ticho a tma. Probrala jsem se až v nemocnici s vypumpovaným žaludkem. U postele stál vyděšený zeť. „Mami, co jste to udělala?

My vás s dětmi přece moc potřebujeme! Co by s námi bylo?“

Zastyděla jsem se

Byl vážně vystrašený a myslel to upřímně. Vždy jsme se měli celkem rádi, i v době, kdy tu ještě byla Hanička, moje dcera. Teď jsme si však byli ještě mnohem bližší. Teď po té tragédii. Uvědomila jsem si konečně, co jsem udělala.

Chtěla jsem odejít ze světa a je tu nechat. Připravit vnoučata ještě o babičku, když už přišla o mámu. Náhle jsem se moc zastyděla. Jenže já bez dcery dál žít nechci.

Byla naše sluníčko

Hanička byla moje štěstíčko od samého narození. A dělala nám radost, i když povyrostla. Dobře se učila, se vším pomáhala. Po promoci nám Hanička brzy přivedla ukázat Pavla. Mně i manželovi se velmi zamlouval.

Byl to hodný kluk, s Haničkou se milovali a moc se k sobě hodili. Brzy se vzali. Když o něco později zemřel, mladí se rozhodli, že si mě vezmou k sobě. Nakonec, čekali miminko a babička se bude moc hodit.

S vnoučátky bylo veselo

Život se mi změnil. Věrka a Petřík, má vnoučata, mi dala šanci, abych tolik nemyslela na manžela, po kterém mi bylo smutno. Stala se ze mě babička na plný úvazek a já byla naprosto spokojená.

Konečně jsem měla tu velkou rodinu, po které jsme kdysi s mým manželem tak toužili. Užívala jsem si to. Naše rodina byl pevně semknutý celek, který nemohlo nic ohrozit. Jenže bohužel nic netrvá věčně. I naše štěstí tak zákonitě jednoho dne skončilo.

Bylo hrozné počasí

Těsně před Vánocemi se moje dcera musela účastnit nějakého pracovního zasedání v Brně. Vůbec se mi nelíbilo, že v tak hrozném počasí, které tehdy panovalo, chce jet sama autem. Byla to zlá předtucha, ale dcera na takové věci stejně moc nevěřila.

Zanechala nás s Pavlem doma s dětmi. Ty jí ještě zamávaly z okna a běžely si bezstarostně stavět z lega. Byly to naše dvě poslední šťastné hodiny.

Chtěla, abychom byli spolu

Dvě hodiny po odjezdu jsme se dozvěděli, že Hanička skončila v hromadné havárii na dálnici a transportovali ji do nemocnice. Chtěli jsme tam oba. Zeť i já. Děti naštěstí převzala na chvíli hodná sousedka. Když jsme přijeli do nemocnice, dceru ještě operovali.

Dlouhé hodiny jsme čekali, než se Hanička po operaci probere. Její stav byl ale kritický. Přesto se na chvíli probrala. A jediné, co nám řekla, bylo: „Zůstaňte všichni spolu.“ Pak nastal konec. Byli jsme s Pavlem v šoku, ale museli jsme jednat. Domluvit se například na tom, jak dětem řekneme, že už maminka není.

Nastaly nám těžké časy

Ty první dny po pohřbu byly děsivé. Předtím jsme jednali automaticky, vše směřovalo hlavně k zařízení obřadu. Když ale vše proběhlo, nastalo nesnesitelné ticho a prázdno. Doma jsme všude zakopávali o Hančiny věci, cítili její vůni, viděli ji na každém kroku.

Děti byly zmatené a jen těžko chápaly, co se to stalo. Stýskalo se jim po mamince a chtěly, aby se brzy vrátila.

Udělali jsme podrobný plán

Po pár dnech jsme si konečně mohli s Pavlem v klidu sednout a domluvit se na chodu domácnosti. Rozdělili jsme si práce, udělali harmonogram. Tato systematická činnost nám dělala dobře. Odváděla totiž naše myšlenky od celé naší tragédie.

Tehdy jsem ale vůbec nepomyslela na to, že zeťákovi je teprve čtyřicet a má ještě právo na další život.

Strašně mě to pobouřilo

Necelé dva roky po Hančině smrti mi Pavel oznámil, že si našel přítelkyni. Nechápala jsem to. Naše poněkud zvláštní rodina fungovala celkem dobře. Děti se už se situací jakž takž vyrovnaly. Představa, že jim teď táta přivede macechu, mě pobuřovala.

Dostala jsem strach, že tím dětem ublíží. A sama jsem to brala jako zradu vůči Hance. Pavel si ale stál za svým. Jeho nová přítelkyně Dáša začala k nám domů chodit. Zdálo se, že děti jsou s ní v pohodě a Pavel je zamilovaný a konečně zase šťastný.

Jen já jsem tam byla nějak navíc, na obtáž. Bylo načase odejít, navždycky.

Dnes už to vím

Teprve v nemocnici, když jsem se díky Pavlovi podruhé narodila, jsem to pochopila. Já nesmím odejít, i když mi dcera moc chybí. Život jde prostě dál. A já ho se svou rodinou musím žít tady a teď.

Vanda R. (70), Plzeň