Dětství se pro mě stalo peklem. Otec byl hodný, ale pevně pod pantoflem, máma mi dělala ze života peklo. Své děti jsem jí nikdy nepůjčila!

Ačkoli má dítě spát nejméně osm hodin, já často nespala ani čtyři. Matka mi to nedovolila. Měla utkvělou představu, že mě neporodila pro to, aby se ze mě stala obyčejná holka, která bude žít průměrný život.

Celé moje dětství bylo tudíž utrpení. Otec byl naopak velmi mírný a mámy se bál. Šlapala totiž i po něm. Přijali mě na architekturu, kterou jsem ukončila s červeným diplomem. Kdybych ho nedostala, máma by to nepřežila!

Bezcitná

Paradoxem bylo, že měla diplom z psychologie, pracovala jako učitelka a každou neděli chodila do kostela. Každého s laskavým úsměvem vyslechla, pro každého měla milé slovo, pro všechny to byla ta nejúžasnější máma, kterou mi děti záviděly.

Za zdmi domova, kde ji nikdo neviděl, se změnila doslova v tyranku a psychopatku. Bála jsem se jí víc, než strašidel a čertů. Ti všichni byli vymyšlení, moje bezcitná matka byla skutečná.

Když jsem nastoupila do první třídy, matka vůči mně rozpoutala neuvěřitelný teror.

Školu proto dodnes nenávidím a vzpomínám na ni jako na nejhorší období mého života. Za dvojku jsem měla suchý chleba k večeři. Trojka už byla tvrdý kalibr. Matka mě za ni přivazovala k topení a tam mě řezala proutkem.

Nevděčné děcko

Ve škole jsem kvůli špatné známce brečela jako pominutá a děti se mi smály. Všichni mě měli za šprtku, které se samou ctižádostí zatmívá před očima. Nikdo netušil, jaký je pravý důvod! Jednou jsem ve škole řekla učitelce, že mě matka bila a kopala. A to bylo naposledy.

Učitelka se na mě rozčílila, jak můžu o své milé mamince takhle lhát. Co to jsem za nevděčné dítě? Matce všechno řekla. Ten výprask byl děsný! Člověk se zkrátka někdy pomoci nedovolá.

Když jsem se postavila na vlastní nohy a vdala se, své děti jsem mámě nikdy nedovolila pohlídat. Vím proč!

Monika (58), Brno