O tom, že by nás mohlo být na tátovo dědictví víc, jsme neměli ani tušení. Najednou se ale zjevil cizí člověk, který tvrdil, že je náš bratr…

Bylo to jako ze špatného filmu. Prožijete něco zlého, myslím tím smrt tatínka – a najednou se stane ještě něco dalšího, co vás dorazí. Nevěřila jsem vlastním uším, když na nás máma tu zprávu vyhrkla. Táta měl nemanželské dítě?

Koukla jsem na sestru, jak na to re­aguje ona. Tvářila se stejně jako já. Zírala s otevřenou pusou!

Hřích z mládí

O tátově hříšku z mládí jsme neměly ani tušení. „Slíbili jsme si s vaším otcem, že vám to řekneme, až tady nebude,“ řekla máma vyrovnaně. Nechápala jsem ji. Muselo ji to přece hrozně ranit! To, že táta věčně jezdil po montážích, jsme věděly.

Teď jsme i pochopily, proč! „Měli jsme velkou krizi. Táta půl roku nejezdil domů,“ zavzpomínala máma. Nakonec ale rodiče krizi překonali a dali se zase dohromady. Dokázali fungovat tak skvěle, že jsme si se sestrou ničeho nevšimly.

Ale mělo to háček. Náš táta se rozhodně nechoval jako poustevník. „Když tenkrát přijel, řekl to rovnou. Že se rád vrátí domů, k rodině, ale že čeká s jinou ženou dítě,“ vyprávěla dál máma.

Celý náš táta

Na stůl položila krabici. Byla plná útržků od složenek. Mezi nimi pár fotek. Bylo zvláštní dívat se na fotky bratra, kterého jsme nikdy neviděly. „Zítra se potkáte osobně,“ oznámila nám máma. A dodala, že bychom se měli všichni tři dohodnout, než vyrazíme k notáři.

Slíbila to prý tátovi. Ale co mu máme říct? Že chalupu mu nedáme? Strávily jsme tam se sestrou celé dětství! Náš „nový“ bratr na nás čekal na náměstí. Ani jsme si nemuseli dávat žádná poznávací znamení. Jako by tátovi z oka vypadl. Dali jsme si v restauraci kafe.

Konverzace trošku vázla. Řekl nám, že tátu během let viděl jen na fotkách. A o nás se dozvěděl až po jeho smrti. Že je to pro něj stejně zvláštní. A že mu doma poradili, že má nárok na odstupné.

Vyřkl sumu, která byla daleko menší, než jsme předpokládaly. Podali jsme si ruce jako přátelé. Sestra mu řekla, že je sympaťák po tátovi. K otcovu hrobu už jsme šli ve třech. Jako skuteční sourozenci.

Cestou jsme bratrovi vyprávěly, jaký táta byl, a když jsme došli na hřbitov, šli jsme otci říct, že mu vedeme svého bráchu. Dokonce jsme společně vtipkovali. A druhý den jsme šli k notáři podepsat to, na čem jsme se dohodli.

Rádi ho vidíme

Na nádraží, když nasedal do vlaku, jsme si slíbili, že se nevidíme naposledy. I když chvilku počkáme, než ta nečekaná rána malinko přebolí. Od té doby uplynula spousta let. Maminka se, než odešla za tátou, ani jednou na bratra nezeptala.

A mému synovi jsme o existenci strejdy Martina taky nikdy neřekli. Pravidelně si pošleme pohled k Vánocům, sem tam si vyměníme esemesku, rodinné fotky. A když Martin přijede z Moravy do západních Čech, vždycky zajdeme probrat život. Ve třech. Tak by si to táta určitě přál.

Marta (62), Plzeň